Komerční společnost - zamyšlení nad tématem

Komerční společnost - zamyšlení nad tématem

Jakub Sobotka

Komerční společnost bývá někdy označována jako společnost trhu. Po rozpadu tradičních společností a nástupu moderních a s tím souvisejícím vzniku globálního tržního hospodářství vzrostla také intenzita obchodních transakcí. V návaznosti na to dramaticky vzrostlo také množství obchodních kontaktů či vznikly trhy zcela nové, nejprve v sektoru průmyslu, který byl později nahrazen dominantní rolí sektoru služeb až do dnešní doby, kdy již můžeme hovořit také o trhu, jehož hlavní „komoditou“ jsou informace. Žijeme ve světě, jehož prostředkem fungování je obchod a cílem maximální zisk. Ve světě, ve kterém se do značné míry může vytrácet morálnost a hodnotovost lidského jednání na úkor prvořadého uspokojení vlastních potřeb. Právě z tohoto úhlu pohledu se v této práci zaměříme na pojetí komerční společnosti.

Láska a sebeláska jsou již tradičním spojením slov významného ekonoma a filozofa Adama Smithe. Užívá jich k pojmenování příčin vzájemné prospěšnosti lidí, fungujících na společném trhu. Bez vzájemné prospěšnosti si lze existenci tržního hospodářství jen těžko představit. Na vysvětlení si uveďme jednoduchý příklad. Je kovář prospěšný majiteli koně proto, že mu chce nabídnout laskavost, udělat dobrý skutek či jej potěšit? Je toto opravdu kovářovým prvořadým cílem či zájmem? Ano, jedním z nich možná, ale jistě ne tím prvním v pořadí. Hlavním zájmem kováře je jeho vlastní láska k sobě samému, jedná takovým způsobem kvůli svému vlastnímu zájmu, zisku a prospěchu. A mohli bychom takto pokračovat dále. Je prvořadým cílem majitele koně na dostizích potěšit diváky dech beroucím závodem? Nikoli, jeho hlavním zájmem je mít ze závodu finanční prospěch.

Jak uvádí Petrusek, Smith se v tomto kontextu dostává sám se sebou do rozporu v tom, že sám, jakožto morální filozof, vidí v člověku kromě sobeckého jednání, které jsme naznačili výše, také rysy, které ho vedou k zájmu o ostatní a štěstí druhého je pro něj de facto nutností (narážíme zde na jakýsi morální rozměr lidského konání). Tento zásadní rozpor lidského jednání jako na jedné straně ctnostného a morálního a na druhé pak sobeckého a nemravného je problémem, jímž se zabývá jak filozofie, tak sociologie.

Sám koncept komerční společnosti můžeme v umírněnější míře spatřovat založený právě na takovémto konfliktu, v němž komerční reprezentuje právě tu část sobeckou, prospěchářskou a individualistickou. Ta vede k vlastnímu prožitku individua samého bez přílišných ohledů na morální a mravné jednání k druhým, například dalším účastníkům obchodní transakce. Z pohledu sociologického Petrusek vymezuje komerční společnost na několika základních předpokladech, které lze také ztotožnit s hospodářskými či ekonomickými znaky moderní společnosti. V prvé řadě je nutná společenská dělba práce, rozšířená takovým způsobem, že směna, ať už v národním či mezinárodním měřítku je naprostou nezbytností. Tento argument je zřejmý a logický. Dělba práce a s ní související vysoká míra specializace a odbornosti byla jednou z příčin vzniku organizovaného trhu v pravém slova smyslu, který později vyústil v trh globální, celosvětový. Použijme tento příklad v dnešním čase a prostoru. Je zřejmé, že naše země si nemůže dovolit vyrábět například dopravní letadla. Tak české letecké společnosti musejí nutně, pokud chtějí fungovat a být konkurenceschopné, využít nabídky světového trhu a pořídit letadla americké či francouzské výroby, český stát pak využije ke své obraně švédské grippeny a podobně. Bezostyšný je také dovoz levného asijského oblečení. A opět jedna z charakteristik komerční společnosti – je cílem výrobců takového oblečení blaho svých zaměstnanců, jejich životní podmínky, či maximální zisk a sobecké naplňování svých cílů?

Odpověď je nasnadě. Nezbytná dělba práce, kterou organizuje trh a jeho součásti si jsou navzájem prospěšné, je tedy nutným předpokladem fungování komerční společnosti. Dalším z předpokladů existence komerční společnosti je soukromé vlastnictví, které musí mít ovšem dostatečnou oporu v právu, kterým má být chráněno a garantováno. Zároveň s tím ale Petrusek upozorňuje na to, že veškeré akty soukromého vlastnictví musejí nutně mít svůj vytyčený právní rámec a vycházet z něj. Nastiňme si opět zmíněnou situaci na příkladu. V určitém státě působí ekonomický subjekt, například společnost, zabývající se poskytováním poradenství v oblasti personalistiky. Firma je úspěšná, disponuje významným lidským kapitálem, její nemovitý majetek vykazuje vysokou tržní hodnotu. Tato společnost má své majitele. Je zde dodržena zásada soukromého vlastnictví – firma není majetkem státu, nýbrž právnické osoby, za kterou stojí konkrétní lidé. Aby tato společnost mohla vůbec fungovat a provozovat svoji činnost, musí mít nutně již zmíněnou oporu, kterou zajišťují právní normy daného státu či společenství. Právní stát má povinnost zajistit ochranu soukromého vlastnictví a garantovat podle práva jeho nedotknutelnost. Z tohoto můžeme usuzovat, že například komunistická společnost byla do jisté míry zcela „nekomerční“. A na druhé straně neméně důležitá zásada – všechny akty v rámci soukromého vlastnictví musejí mít právní rámec. Tedy, zmíněná personální společnost musí ve svém jednání respektovat právní normy daného státu, například jednat dle zákona v oblasti daňové, v otázkách zaměstnávání pracovníků a podobně. Je důležité podotknout, že právě soukromé subjekty tvoří v převážné míře trh, tržní hospodářství a de facto také komerční společnost. Bez jejich soupeření by nebylo trhu ani komerce.

Jako třetí předpoklad lze uvést již námi zmíněnou tendenci člověka jednat především ve svůj prospěch, chovat se tak, aby uspokojoval právě a především své vlastní zájmy a teprve, s jistou nadsázkou „pokud něco zbude“ také zájmy ostatních. Tuto tendenci je možno podle mého názoru vysledovat u člověka v kterémkoli období lidské existence. Ovšem až spolu s výše uvedenými předpoklady zavdává vzniku společnosti komerční. Existence komerčních znaků či charakteristik společnosti prostupují lidskými činnosti a chováním prakticky permanentně, ale právě moderní společnost umožnila tomuto „stylu“ vystoupit do popředí a učinila z něj ústřední téma lidského sociálního života, které Petrusek výstižně označuje souslovím: „vše je na prodej a vše je ke koupi“. Je ale nutné podotknout, že nelze aplikovat a zevšeobecňovat vzorec komerční společnost rovná se nemorálnost a sobectví na veškeré lidské chování a jednání. Vždy se projevuje jistý prvek osobnosti a individuality každého, či role působení skupiny, a tak někteří jsou více mravnější, někteří méně, i v závislosti na různých životních situacích.

Právě její morální rozměr je v souvislosti s komerční společností zmiňován jako jeden z nejčastějších. Tímto tématem se zabývali Robert Reich, Michael Novak či Amitae Etzioni. Ten vnáší na toto pole nové a neotřelé myšlenky, jako například tu, že za člověka jako jednotku rozhodování rozhoduje sociální společenství, kterým může být rasová, etnická či přátelská skupina. Nad tímto tématem se stojí za to na okamžik zamyslet. Jak víme, každý člověk je součástí nějaké sociální skupiny či skupin. V rámci konformity lidé přijímají vzorce té skupiny, ke které patří nebo kterou přijali jako svou referenční. Aby člověk mohl ve společnosti vůbec žít, je nucen hrát role a plnit vzorce očekávání ostatních, jdoucí ruku v ruce s nároky skupiny. Etzioniho názor na to, že rozhoduje sociální společenství, nikoli jednotlivec naprosto svobodně (a mohli bychom zde vést dlouhý výklad na míru svobody dle možností a prostředků jedince) je tedy dle mého názoru opodstatněný a argumentovatelný. Nenahlíží ani tak přísně na lidi v souvislosti s tím, že jejich jediným cílem je uspokojení jejich cílů a maximalizace zisku, který může představovat třeba štěstí nebo prožitek. Naopak tvrdí, že lidé mají minimálně dva cíle, nebo jak Etzioni říká, užitečnosti, a to požitek a morálku. A opět se nacházíme u společenských tlaků na jedince v tom, jaký vzor chování musí přijmout a je tím správným. V případě podcenění morálního jednání může být jedinec vystaven riziku sankcí, které jsou pro něj jevem negativním. Lze tedy říci, že i když převládá u lidí dominantně touha uspokojit své požitky, berou v úvahu také morální aspekty svého jednání. Podle Etzioniho také není ekonomika uzavřeným subsystémem, nýbrž systémem provázaným s řadou jiných veřejných oblastí, mezi které můžeme počítat politiku či kulturu, a právě v kontextu těchto dalších subsystémů společnosti tak má být také zkoumána. V tom můžeme spatřovat jistou úlohu sociologie jako vědy, která zabírá studium společnosti jakom celku a nevymezuje konkrétní úzké oblasti lidského jednání. Téma morálky a odpovědnosti je vůbec jedním z hlavních témat komerční společnosti. Je chybou ekonomů uvažovat o ekonomickém chování jako o chování s jediným cílem a užitečností, kterým je požitek v jeho různých formách. Ano, požitek musí být součástí takového chování, jinak by jako takové bylo bezpředmětné a bez cíle a nikdo by k němu zřejmě nechtěl směřovat. Co je ovšem potřeba jako druhá užitečnost je právě již zmíněná morálka. Morální dimenze ekonomiky a s ní související koncept důvěry, který je pro ekonomické jednání nepostradatelný, se stal tématem velmi diskutovaným. Důvěru lze v ekonomice, a zvláště té morální, chápat jako element, bez kterého není možné jednat. Představme si dva obchodní partnery, kteří plánují uzavřít obří zakázku na výstavbu rozlehlého komplexu budov. Byl by tento kontrakt možný bez vzájemné, elementární důvěry obou z nich? Zřejmě nikoliv.

Sociologie a její vysvětlení pro řadu jevů v ekonomickém jednání mohou přinášet všeobecně zajímavé poznatky a úhly pohledu. Petrusek v návaznosti na Etzioniho zmiňuje například úspěch kreditních karet, který spočívá v tom, že si lidé prostřednictvím této „imaginární peněženky“ vlastně přímo neuvědomují své postupné zadlužování. Respektive alespoň nemají ten pocit, že dluh je něco špatného. Komerční společnost tedy můžeme označit za společnost požitku. Společnost globálního celosvětového trhu, na kterém jsou směňovány statky, služby a informace. Kde se nalézá její rovnováha, kde je ten zlatý střed mezi urputnou komercionalizací a optimálním dosahování cílů. Jak najít ten správný poměr mezi požitkem a mravností. Rozhoduji se sám za sebe, nebo za mě rozhoduje má skupina. To jsou otázky, nad kterými se stojí za to zamyslet. Můžeme dojít k zajímavým názorům a polemika se sociologickými a ekonomickými velikány nemusí být předem prohranou bitvou.

Použitá literatura:

Petrusek, Miloslav. 2006. Společnosti pozdní doby. Praha: SLON.
Etzioni, Amitai. 1995. Morální dimenze ekonomiky. Praha: Victoria Publishing.