Kongo očima Lenky Klicperové: znásilňování, ponižování, vraždění…a žádné svítání na lepší časy

Katedra politologie/ „Lenka je hrdinka. Jde do těžkých akcí s lehkostí, která není samozřejmá...“ Těmito slovy uvedl pan docent Jan Klíma Lenka Klicperovou, šéfredaktorku časopisu Lidé a Země, která přijela na akademickou půdu naší fakulty předat nám, teoretickým znalcům Afriky, své praktické zkušenosti z černého kontinentu. Lenka (odpustím si pro příští řádky s dovolením neustálé připojování příjmení Klicperová, snad pro větší zkratku, snad pro větší autentičnost) se usmívala, její drobné tělo a modré veselé oči prozrazovaly na první pohled spíše informace typu „mladá dáma z Prahy“, „paní šéfredaktorka“, „mladá žena ze Západního světa“. Stačila ale chvilka Lenčina vyprávění, abychom si všichni udělali obraz nový. Z mladé dámy z hlavního města se stala „odvážná cestovatelka“, „žena se srdcem na pravém místě“, „odvážná bojovnice za práva žen“, a především „neuvěřitelně statečná žena“.

Lenka byla v Kongu (v tom, jak ona sama říká, velkém Kongu, tedy v Demokratické republice Kongo, bývalém Zairu) několikrát, dohromady tady strávila zhruba 7 týdnů. Soudě podle jejích slov, Kongo jí změnilo pohled na Afriku, na svět. Hrůzy, se kterými se tam totiž Lenka setkala, a setkala se tam s nimi TEĎ, ne před sto lety, mají takové přívlastky, že člověk z civilizovaného západního světa, který více či méně prostupuje demokracie a svoboda člověka a lidská práva, nad nimi jen kroutí hlavou. A nechápe. A nemůže uvěřit. A kouká s otevřenou pusou. A skoro nedýchá. A především čeká, že Lenka na konci toho strašlivého příběhu snad řekne, že to byla jen fikce…jenže ne, ona to neřekne. Na vlastní oči totiž viděla, a na vlastní uši slyšela, že je to všechno pravda. Proboha, napadlo všechny studenty v přeplněné učebně.  

Lenka nazvala svoji přednášku „A ďábel vstoupil do Konga“. Kdo na přednášce byl, slyšel zážitky, viděl fotky, ten ví, že tenhle název není ani trochu nadnesený. Kongo opravdu drží v šachu snad ďábel, protože nikdo jiný by nemohl dopustit to, o čem nám Lenka vyprávěla.

V severním a jižním Kivu obývají vesnice ženy, které byly znásilněny, následně poníženy, vyhnány ze svých domovů a nechány na pospas osudu. Místní ženy, které Lenka se svoji kolegyní Olgou Šilovou oslovily, vyprávěly své příběhy. A všechny ty životní peripetie černých žen si byly tak zoufale podobné.

Násilí na ženách páchají vojáci, kteří běhají po pralese a místní ženy jsou pro ně jen onucí, jen kusem hadru. Poslouží jim jako nástroj pro zábavu, uspokojení sexuální i šovinistické touhy. A pak je konec. Pro ženy skoro končí život. Pokud je totiž v Africe žena znásilněna, znamená to pro ni pošpinění, které má fatální důsledky. Její manžel ji odvrhne, vyžene ji z domu, jako poskvrněnou ji bere i celá vesnice. Nikdo, muži, ale dokonce ani ženy (!!!) nemá se znásilněnými ženami soucit. Jakoby si snad za zneužití mohly samy. Jsou vyhnány i s dětmi, kterých mají většinou požehnaně, z domova pryč a musejí přežívat mimo vesnici, jak to jen jde.

Mnohé ženy jsou znásilňované opakovaně. Ozbrojené skupiny i vládní konžští vojáci se prostě chtějí bavit. A pod slovem „zábava“ si tito hrubí a až nelidsky násilničtí muži představují otřesné věci.

Dva příběhy za všechny:

„Ženy nám vyprávěly, jak banda mužů zajala několik žen. Všechny je znásilnili a po aktu je všechny zavřeli do chatrče, kterou zapálili. Když ženy už neskutečně silně křičely strachy, pustili je z hořící chatrče ven. Vybrali si 5 z nich a ty pak před zraky ostatních popravili. Přeživší ženy pak donutili sníst ostatky těchto pěti zabitých žen,“ převyprávěla Lenka strašlivý příběh.

Chvíli bylo ticho. Naprosté ticho. Pak se Lenka pustila do dalšího otřesného životního příběhu afrických žen:

„Jedna žena nám vyprávěla, že byla znásilněná. Otřesné bylo, kým. Dětským vojákem, kterému bylo 9 (!!!) let. Potom byla znásilněna znovu, pro změnu místním majorem (majorem v uvozovkách, protože v Africe si každý voják říká major). Tenhle „major“ žil kousek od její vesnice. A tak se žena bála, že může kdykoliv zase přijít a znásilnit ji znovu. Nemohla spát, nemohla v klidu žít, byla v permanentním strachu. A tak začala pít. Dnes je z ní alkoholička, a protože je na alkoholu závislá a potřebuje si ho kupovat, musí si na něho vydělávat. Prostitucí.“

Zase ticho. Všichni sotva dýchají a pořád ještě doufají, že je to jen „špatný vtip, zlý sen“.

„Když mi ženy ty příběhy vyprávěly, vstávaly mi všechny vlasy na hlavě. Člověk z Evropy prostě není vůbec schopen si připustit, že se v roce 2008, 2009 dějou takové věci, to člověku do hlavy prostě neleze,“ popsala svoje prvotní pocity Lenka.

Nejsme v tom sami, oddychli si studenti i přítomní učitelé. Otřesné to připadá i tak zkušené cestovatelce a ženě, která už na vlastní oči čelila tolika hrůzám.

„Je fakt, že člověk ale zkušenostmi a časem trochu otupí. Při prvních příbězích jsem v Kongu plakala. Pak ale přicházely další ženy s dalšími otřesnými příběhy. Otupila jsem. Řekla jsem si, že nemůže jen brečet, ale musím jednat, musím těm ženám alespoň trochu pomoci,“ vylíčila Lenka.

Jenže jak pomoci? To je otázka, která nemá odpověď. Situace v Kongu je už po dlouhá léta tak složitá, že z tohoto začarovaného kruhu plného chudoby, znásilňování, páchaného násilí a smutku, není východiska. Na venek je konžská vláda prezentuje jako prodemokratická, ale její vojáci běhají po lese a znásilňují „co se dá“. Co na to říct?

Lenka se rozhodla říct na to tohle:

„Snažíme se dostat tuhle situaci do médií, aby se vědělo, jaká v Kongu je situace. Z cesty po Kongu jsme díky loajalitě místních žen, které byly ochotné s námi mluvit, natočili film. Jmenuje se Slzy Konga,“ popsala Lenka.

Slzy Konga snad otevřou oči všem, kteří ten dokument uvidí a hlavně snad donutí někoho něco dělat. Jen málo lidí má ale moc se složitou situací nějak pohnout. A navíc moc je jedna věc, ale chuť bojovat je věc druhá. A ta zatím očividně chybí.

Slzy v Kongu proto tečou zatím dál. Dočasně? Napořád? Kdo zná odpověď, ať se přihlásí. 

Šárka Škapiková

Politologie - africká studia