Vzestup a pád Světlé stezky

Vzestup a pád Světlé stezky

Bc. Jakub Bakule, latinskoamerická studia

Článek rozebírá počátky a vzestup guerillového hnutí Světlá stezka v Peru (Sendero Luminoso). Dále popisuje principy jeho fungování, ideologii a také jeho strategii. Nakonec objasní důvody pádu Sendero Luminoso a stručně zhodnotí celý konflikt, který měl kolem 70 000 obětí[1].

Hnutí Sendero Luminoso (dále jen SL) má své kořeny v oblasti Ayacucho, konkrétně na univerzitě San Cristóbal de Huamanga. Zdejší univerzita byla pro vznik podobného hnutí ideální. Jak uvádí Carlos Iván Degregori v knize „Shining Path of Peru“ vzdělání bylo pro obyvatele Ayacucha tak důležitým faktorem, že mezi lety 1960 – 1980 zastínilo v peru jinak dominující otázku pozemkové reformy. Obyvatelé viděli ve vzdělání větší naději na únik z chudoby než ve vlastnictví půdy[2]. Především však na místní univerzitě měl své kořeny zakladatel a vůdce Abimael Guzmán[3], který zde vyučoval filosofii. Ten spolu s dalšími místními profesory zakládá v r. 1960 Peruánskou komunistickou stranu (PCP), která se však rychle štěpí, když uvnitř ní vzniká jeho „Rudá frakce“. Po jeho zatčení v r. 1970 a uvěznění na několik měsíců je vyloučen ze strany a jeho vliv tak klesá. Rozhoduje se tedy založit vlastní stranu Komunistickou stranu Peru – Sendero Luminoso.

Jelikož Guzmán není schopen oslovit masy, zaměřuje se na elitu. K tomuto principu se připojuje i ideologie strany, která upřednostňuje vedoucí úlohu strany oproti masám a ozbrojený boj (násilí) oproti politice. Základnu hnutí tvořili zpočátku především studenti. Jeho ideologie[4] byla elitní a nezaměřovala se na masy. Hnutí často nesprávně podsouvaný indigenismus byl pouhou pozdější adaptací a nepatřil do jeho ideologické základny. Složitost oblasti Ayacucha (ať už sociální, kulturní či geografická) také znesnadňovala vytvoření masového hnutí. SL se proto soustředilo na výchovu kádrů a bylo silně centralizováno. Díky malému počtu členů zůstalo vojenskou vládou nepovšimnuto. Jelikož nemělo naději na vytvoření vlastních návazných sociálních hnutí (jako například odborů), snažilo se infiltrovat již existující a posléze uvnitř nich vytvořit frakce s cílem je rozvrátit a nahradit. Díky své povaze a ideologii se SL na konci 70. let nepodílelo na širokém sociálním hnutí požadujícím demokratizaci Peru. Do roku 1980 tak SL bylo relativně marginální a regionální organizací, avšak způsob jeho organizace jí zajistil větší výkonnost i s menší členskou základnou. Její první násilná akce v r. 1980 by také zůstala nepovšimnuta[5], nebýt dalších, které následovaly.

První v demokraticky zvolený prezident Fernando Belaúnde Terry byl SL vnímán jako pokračovatel „fašistické vojenské junty“. Hlavní strategií se tak stala snaha rozvrátit současný řád. Skrze vydírání a zastrašování se hnutí snažilo na svou stranu získat vážené představitele místních komunit, zatímco ti neoblíbení čelili otevřenému násilí. SL své akce postupně stupňovalo a mezi ty nejhorší patří zabití 69 vesničanů v roce 1983 a bombový útok, který si vyžádal 20 obětí v Limě 1992[6]. Pro zajištění svých aktivit musela Světlá stezka nutně získat více členů a zajistit si dostatek financí. Zde se projevila výhoda původních kvalitních „odchovanců“. Ti byli schopni získat nové členy úspěšným přesvědčováním[7]. Jejich argumenty popisuje jeden z bývalých členů takto: „Řekli mi, podívej, je rok 1981. Do roku 1985 Ayacucho bude osvobozeno a do roku 1990 bude celé Peru nezávislou zemí. Nechtěl bys být ministr? Nebyl bys snad rád vojenským velitelem? Být něčím? V roce 1985 revoluce zvítězí a ti z nás, co byli ve straně nejdéle, budou vůdci.“.[8] Podle některých odhadů měla Světlá stezka průměrně kolem pět tisíc členů^[9] podle jiných až patnáct tisíc^[10]. Peníze pak SL získávalo z „vybírání daní“ u pěstitelů drog. Ze zdejšího regionu pochází podle některých údajů až 65% produkce koky. Hnutí začalo obrace svou pozornost směrem k centru. Zničilo například vedení dodávající proud do hlavního města.

Vláda na násilné akce nakonec reagovala vyhlášením výjimečného stavu. Avšak díky povaze hnutí, které se skládalo z velkého množství malých skupinek přijímajících rozkazy od centrálního vedení, bylo pro vládní síly složité ho významně zasáhnout. Jednotlivé skupinky díky své místní povaze dokázaly dobře využívat tamního nepřehledného terénu. Jednotlivé vlády mezi lety 1980 – 1992 udělaly mnoho chyb. Mezi nejvýraznější patřilo, že se zaměřovaly především na města a odlehlejší oblasti tak připadly Světlé stezce. Místní obyvatelstvo nebylo SL nijak zvláště nakloněno. Ta se totiž zaměřovala spíše na destrukci než na konstruktivní prvky. Větší prospěch tedy rolníkům plynul z náklonnosti k vládě. Nicméně často jim nezbývalo než podporovat Světlou stezku, jelikož vláda se zde nedokázala efektivně prosadit a guerrilla tak přebírala její funkce. Dalším problémem byly násilné akce vládních jednotek. Ty ve výsledku způsobily přibližně stejný počet obětí, jako akce SL. Nebylo pak divu, že takovéto násilné chování ze strany vlády mu nahrávalo. Jednou z nejpodstatnějších chyb také byla špatná koordinace a komunikace mezi armádou a policií. Policie se zaměřovala především na boj proti drogám, armádě šlo především o guerillu.

Pátého dubna 1992 provedl prezident Alberto Fujimori puč, de facto sám proti sobě, rozpustil (dočasně) parlament a znovu vyhlásil výjimečný stav. Umně tak využil problémů způsobených guerillou ve svůj prospěch a uzurpoval si veškerou moc[11]. Fujimori využíval výjimečného stavu proti svým politickým nepřátelům. Nicméně 12. září 1992 se podařilo dopadnout Abimaela Guzmána spolu s dalšími šesti představiteli vedení.[12] Guzmán byl okamžitě odsouzen vojenským soudem k doživotí a ideologie strany vycházející z jeho osobního kultu se otřásla ve svých základech. Bez svého vedení se také rozpadla struktura celé organizace. Násilných útoků okamžitě ubylo. Několik let po svém dopadení Guzmán vyzval k mírové dohodě, která vedla k rozštěpení hnutí[13]. Většina členů složila zbraně a zbytek se víceméně transformoval na bojové hnutí podobné FARC v Kolumbii, zaměřené na drogový obchod. Hnutí se několikrát pokusilo o své vzkříšení, nicméně nikdy nebylo úspěšné a dnes čítá kolem 200 členů.[14]

Z hlediska boje proti guerille byl Fujimori úspěšný, nicméně za neúnosnou cenu. Byl také nakonec odsouzen za korupci a vytvoření „eskader smrti“. Rozsáhlé porušování lidských práv však zasadilo Peruánské společnosti velkou ránu, kterou nedokázala zacelit ani komise vytvořená pro vyšetření zločinů během tohoto období ani pozdější přímé finanční dávky od vlády pro pozůstalé po obětech konfliktu. Útoky guerilly byly použity jako ospravedlnění pro autoritářský režim Alberta Fujimoriho. Úspěch Světlé stezky pramenil především z dostatku financí zajištěných z obchodu s drogami a geografické členitosti a různorodosti terénu. Hnutí však nikdy nezískalo velkou podporu, především díky svojí násilné a destruktivní povaze. Centralizace jeho vedení byla též jeho značnou výhodou zejména v kombinaci s decentralizací jednotlivých menších skupinek. Ideologicky koherentní a semknutá skupina byla odolná k infiltraci. Centralizace la však nakonec způsobila pád SL, když bylo její vedení dopadeno díky zradě jednoho z širšího okruhu vůdců. I téměř dvacet let od dopadení má však hnutí stále vliv na Peruánskou politiku. Příkladem může být Keiko Fujimori (dcera A. Fujimoriho), která se probojovala do druhého kola posledních prezidentských voleb díky pozitivním vzpomínkám na jejího otce. Ty jsou právě také spojeny s jeho úspěšným bojem proti guerille.

Literatura

BBC News. 2004. Profile: Peru's Shining Path – dostupné na: https://news.bbc.co.uk/2/hi/americas/3985659.stm

CNN. 2009. Shining Path rebels stage comeback in Peru – dostupné na: https://edition.cnn.com/2009/WORLD/americas/04/21/peru.shining.path/

Gregory, Kathryn. 2009. Shining Path, Tupac Amaru (Peru, leftists) – dostupné na: https://www.cfr.org/terrorism/shining-path-tupac-amaru-peru-leftists/p9276#p6

Lucero, Waynee. 2008. The Rise and Fall of Shining Path - dostupné na: https://www.coha.org/the-rise-and-fall-of-shining-path/

Palmer, David, Scott. 1994. Shining Path of Peru. New York: St. Martin´s Press

The New York Times. 2009. Shining Path – dostupné na: https://topics.nytimes.com/top/reference/timestopics/organizations/s/shining_path/index.html

The New York Times. 1987. Elusive Rebels Are Spreading Fear Across Peru – dostupné na: https://www.nytimes.com/1987/11/11/world/elusive-rebels-are-spreading-fear-across-peru.html?pagewanted=all&src=pm