Analýza 2: Ekonomická témata

ÚVOD

Ekonomická témata hrají v předvolební kampani politických stran velmi důležitou roli, která je ještě umocněna důsledky finanční krize z let 2008 a 2009 i současnou dluhovou krizí, která v současné době tvrdě doléhá na silně zadlužené Řecko, a která hrozí šířením „nákazy“ do dalších zranitelných států. Česká republika byla krizovým vývojem zasažena jen sekundárně, a to v souvislosti s klesající poptávkou po českých exportech v zahraničí. Na rozdíl od mnoha států jsme nemuseli zachraňovat bankovní systém, který je podle dostupných informací z ČNB v dobrém stavu. Přesto se právě klesající export a s tím související nárůst nezaměstnanosti negativně projevil ve veřejných financích v důsledku výpadku v příjmové části rozpočtu (tj. propadu daňového inkasa). Veřejný dluh se zvýšil na 36 % HDP (www.verejnydluh.cz) a schodek státního rozpočtu v roce 2009 dosáhl přibližně 6 % HDP. Podle ministra financí Eduarda Janoty se úrokové náklady dluhové služby za loňský rok zvýšily o téměř 19 %. Ratingové agentury ČR pohrozily snížením ratingu, což by pochopitelně zkomplikovalo podmínky aukcí českých dluhopisů na kapitálových trzích. V současné době platí, že problémem není ani tak celková výše zadlužení, která je v porovnání s dalšími státy EU relativně nízká, ale vysoké tempo zadlužování a fakt, že ani v dobách vysokého šestiprocentního ekonomického růstu vlády nebyly schopné sestavit alespoň vyrovnaný rozpočet. Problémem je existence tzv. strukturálního deficitu (více zde: https://blog.aktualne.centrum.cz/blogy/ales-michl.php?itemid=9127).

A jak tedy podle odborníků české ekonomice pomoci? Abychom dostali konstruktivní odpověď, musíme se krátce zamyslet nad charakterem naší ekonomiky. Česká ekonomika je jednou z nejvíce otevřených ekonomik na světě, v roce 2007 se vývoz dle statistik OECD podílel na HDP z téměř 78 %.[1] Výkon ekonomiky je tak do značné míry závislý na poptávce po českých exportech na zahraničních trzích, jmenovitě například v Německu. Proto je postupně se zvyšující průmyslová výroba v Německu (viz graf), která je známkou hospodářského oživení, jednoznačně dobrou zprávou pro českou ekonomiku. Stále však platí, že zotavení evropské ekonomiky je slabé a nerovnoměrné. Jestli se dá za současné situace něco předpovědět, tak je to fakt, že nás zřejmě čeká (Českou republiku nevyjímaje) několik let slabšího hospodářského růstu. A veřejné finance se tomu musí rozhodně přizpůsobit.

Zdroj: Roubini Global Economics

Mezi odborníky panuje poměrně široká shoda, že snahy o stimulaci poptávky (tzn. aby stát podpořil růst poptávky lidí a firem po zboží) nejsou v prostředí malé otevřené ekonomiky typu ČR příliš účinné a přinášejí s sebou negativní jevy, jakým je zvyšující se dluh (Sedláček 2009, Švejnar 2009). K oživení české ekonomiky a snižování nezaměstnanosti by přispěl flexibilnější trh práce a motivace firem, aby najímaly nové zaměstnance. Ekonom Jan Švejnar věc velice dobře shrnuje: „Pokud jde o ochotu firem pružně reagovat na růst poptávky najímáním nové pracovní síly, empirické studie i teoretické modely přesvědčivě ukazují, že ochota firem flexibilně najímat novou pracovní sílu a zvláště pracovní sílu pokládanou za rizikovou (např. mladé nezaměstnané bez praxe) velmi citlivě závisí na možnosti se této pracovní síly efektivně zbavovat v situaci, kdy hrozí firmě ekonomické problémy. Spolehlivě zde funguje vztah, který je možná mírně v rozporu s očekáváními laické veřejnosti a který evropská veřejnost bohužel často pokládá spíše za propagandu zaměstnavatelů. V zásadě platí, že čím nižší jsou překážky související s propouštěním pracovníků, tím ochotnější jsou firmy nové zaměstnance přijímat“ (Švejnar 2010: 10). Český trh práce je v současné době méně pružný a to dokonce i ve srovnání s Francií nebo Německem. Dále by ekonomice prospěla skutečná podpora malého a středního podnikání, což ale  ekonomové v minulých letech opakovali donekonečna. 

Vzhledem k negativnímu demografickému trendu by dále nová vláda měla řešit důchodovou reformu a reformu zdravotnického systému. Sestavení nové Bezděkovy komise, která vydala svou první závěrečnou zprávu již v roce 2005[2], byl sice chvályhodný počin, nicméně prozatím ve věci penzijní reformy asi jediný za celé desetiletí. Bezděkova komise v roce 2005 konstatovala, že riziko celého důchodového systému lze snížit vhodnou diverzifikací, tzn. kombinací stávajícího průběžného systému PAYG (pay-as-you-go) se systémem fondovým. Lehké to za současné legislativní úpravy nemá ani zodpovědný člověk, který si chce na svou penzi spořit. Penzijní fondy v současné podobě jsou totiž spíše vhodným nástrojem k financování státního dluhu, neboť z velké části nakupují (a nakupovat musí) dluhopisy české vlády. Penzijní fondy jsou navíc zatíženy náklady ve výši téměř 4 miliard korun (Asociace penzijních fondů, údaj za rok 2007), které jsou skryty v účetnictví pod hezkým názvem „náklady příštích období.“ Tento dluh z dob minulých budou muset nejspíše nějakým způsobem zaplatit klienti těchto fondů. Další nevýhodou je neexistence oddělení majetku penzijních fondů od majetku účastníků. Jediným plusem je státní podpora, která je však na dlouhodobém horizontu (např. 30 let) téměř neznatelná. Vzhledem k faktu, že penzijní připojištění je koncipováno jako dlouhodobý finanční produkt, je nevhodné pro spoření zejména pro mladé lidi. Doufejme, že se u penzijního systému jako celku dočkáme výraznějších změn.

V neposlední řadě s výkonem ekonomiky úzce souvisí i míra korupce. Tomuto velice důležitému tématu se věnuje kolega Michal Sejkora. Zde bych chtěl pouze uvést, že hodnota Indexu vnímání korupce (CPI) pohybující se pod hodnotou 5 nás řadí k zemím, jako je Polsko nebo Maďarsko, ale rovněž dost blízko Kubě nebo Namibii.

Následující analýza volebních programů relevantních politických stran se zaměří na zásadní body v programech týkající se hospodářské politiky a detailněji se bude věnovat přístupu stran k penzijní reformě.

SZ považuje průběžně financovaný veřejný pilíř penzijního systému za základ celého systému a počítá se zavedením druhého, dobrovolného pilíře, který bude založen na fondovém principu. Strana ve svém volebním programu neuvádí konkrétní čísla, ale deklaruje, že „menší část povinného pojištění bude moci občan čistě dobrovolně dle svého uvážení přesměrovat z veřejného pilíře do fondového za podmínky, že stejnou částku dodá z vlastních úspor“ (strana 17 volebního programu). Rovněž chce umožnit i návrat pojištěnce zpět k platbám do veřejného pilíře. Počítá se s tím, že v rámci druhého pilíře „bude poskytnuta možnost volby mezi konzervativním, veřejnoprávním fondem a soukroměprávními fondy s vějířem investičních strategií“ (str. 17).

TOP 09 chce současný penzijní systém reformovat na vícesložkový. Systém by tak obsahoval průběžnou složku financovanou z povinného důchodového pojištění s výší odvodu 28 % a potom pilíř kapitalizační. Zde by se podle představy strany mohl občan dobrovolně rozhodnout pro vstup. V případě, že tak učiní,  sníží se mu odvod do průběžné složky na 24 %, přičemž bude mít povinnost platit na svůj kapitalizační účet minimálně 6 %. Správou individuálních kapitalizačních účtů a zhodnocováním úspor má být pověřena zvláštní instituce, jejímž zřizovatelem bude stát. Strana dále deklaruje, že se reforma nesmí žádným způsobem dotknout současných penzistů a lidí těsně před důchodem a že se týká mladších generací.

VV navrhují ustavit třísložkový penzijní systém. Strana chce umožnit na základě principu dobrovolnosti převést 4 procentní body (z 28 %) pojistného do státního penzijního fondu, který má investovat do státních dluhopisů. Účastníci tak mají dle programu získat výnos 2 % nad hodnotou inflace. Dále navrhuje stanovit motivační podporu pro ty občany, kteří se rozhodnou pro převod, a to ve formě zvýšení státní podpory na penzijní připojištění na dvojnásobek (tj. až na 300 Kč/měs.) po dobu tří let. Strana chce rovněž prosadit důsledné oddělení důchodového rozpočtu od rozpočtu státního, přičemž případné přebytky hodlá zhodnocovat ve fondovém systému. V neposlední řadě v programu nalezneme opatření vedoucí k omezení odchodů do předčasného důchodu.

ZÁVĚR

Bezesporu největší výzvou pro novou vládu, která vzejde z květnových voleb, bude stabilizace veřejných rozpočtů. Jako velmi pozitivní krok můžeme vnímat návrh uzákonit takovou úpravu, která by stanovila nutnost sestavení vyrovnaného rozpočtu. Je zřejmé, že by vyrovnaný rozpočet nemohl být sestaven vždy, vzhledem k obdobím s nízkým či záporným růstem HDP. V dobách mimokrizových se solidním ekonomickým růstem by však sestavení vyrovnaného rozpočtu mělo být samozřejmostí. 

Pro zajímavost, ukázkou dlouhodobé fiskální disciplíny je například Chile. Platná chilská ústava z roku 1980 upravuje rozpočtový proces, když do velké míry limituje prostor pro lobbismus různých zájmových skupin ve věci fiskálních záležitostí (Phillips a Espinosa-Vega 2004). V roce 2000 vláda zavedla nová pravidla fiskální politiky, když stanovila požadavek udržovat přebytek strukturálního rozpočtu ve výši 1 % HDP (Foreign Investment Committee 2010). Tento požadavek byl v roce 2009  omezen, což je vzhledem ke krizovému vývoji světové ekonomiky pochopitelné. A výsledky chilských opatření? Od roku 1990 Chile udržovalo přebytkový rozpočet, což bylo přerušeno až v roce 1999, kdy HDP poklesl o přibližně 0,4 % (MMF, World Economic Outlook Database). V roce 2007 dosáhl přebytek rozpočtu 8,8 % HDP, nejvyšší úrovně za dvacet let, a v roce 2008 dosáhl 5,2 % HDP (Foreign Investment Committee 2010). Výsledkem této politiky je velmi dobrá image země v zahraničí. Podle agentury CMA je pravděpodobnost, že Chile v následujících pěti letech nebude schopno plnit své dluhové závazky, 4,7 %. Pro Českou republiku činí hodnota 5,7 % (CMA, údaje za čtvrtý kvartál 2009). Chile se rovněž těší vysokému ratingu A+ se stabilním výhledem od agentury Standard & Poor’s.

Vraťme se však zpět k České republice. Chilský příklad jsme uvedli z toho důvodu, že i v ČR se objevují návrhy, jak upravit a limitovat rozpočtový proces. Přestože s konkrétní podobou návrhů, tak jak je předkládají ODS a Strana zelených ve svých programech, lze polemizovat, můžeme je vnímat obecně jako krok správným směrem.

Na závěr se na následujících řádcích ještě vyjádříme k několika bodům z volebních programů a prohlášením představitelů politických stran. Za prvé, za poslední léta jsme slyšeli mnoho závazků, že je potřeba podporovat malé a střední podniky (MSP), na kterých je postavena každá solidní ekonomika. V České republice MSP zaměstnávají přes 60 % ekonomicky aktivního obyvatelstva a významnou měrou se podílejí na HDP země. Proto nelze než souhlasit s poznámkou v programu Strany zelených: „..jsme nedokázali vytvořit zdravé a podpůrné podhoubí pro malé a střední podnikatelky a podnikatele. Tím spíš je rozvoj tohoto sektoru dokladem odvahy, nápaditosti a odhodlání českých občanů, namnoze totiž probíhal spíš státu navzdory než s jeho podporou.“ Nepříliš dobrý stav (diplomaticky řečeno) dokládá rovněž index „Doing Business“ vydávaný Světovou bankou, který hodnotí podmínky pro podnikání ve 183 zemích světa. ČR se celkově umístila v roce 2010 na 74. místě,  jestliže se podíváme na srovnání v rámci zemí OECD, měly horší hodnocení pouze Itálie a Řecko. Nejsem si jist, jestli jsme v dobré společnosti.  Za druhé, často se poukazuje na fakt, že dluh ČR je ve srovnání s jinými zeměmi ještě nízký. Jako příklady zemí, které normálně fungují s vyšším zadlužením bývá uváděno třeba Německo nebo Japonsko. Špatnou zprávou je, že Česká republika není Japonsko. Jsme malá otevřená ekonomika, která nutně potřebuje stabilitu veřejných financí, aby neohrozila svou důvěryhodnost. Ve volebním programu další strany se dočteme: „Naše země dosud vydává na důchody mnohem méně, než je evropský průměr. Relativně o třetinu méně, absolutně pak ještě méně.“ Jestliže se ale podíváme na fakta z databáze OECD, získáme trochu jiný pohled. Výdaje ČR na důchody v roce 2005 činily 7,3 % HDP, v Dánsku 5,4 % HDP, Francii 12,4 % HDP, Finsku 8,4 %, Norsku 4,8 %, na Slovensku 6,2 % (OECD 2009). Průměr všech zemí OECD činil 7,2 %. Rovněž v závěrečné zprávě Bezděkovy komise z roku 2005 nalezneme poznámku: „dnešní úroveň výdajů na důchody (a příjmů důchodového systému) není ve srovnání s EU nízká. Výdaje na důchody v ČR dosahují 8 % HDP, v EU pak kolem 11 %. Zohledníme-li odlišné podmínky (nižší podíl náhrad zaměstnancům na HDP ČR oproti EU; rozdíly v systému zdanění důchodů v ČR a EU; a česká populace je v současnosti mladší než populace v EU), jsou tyto různé hladiny výdajů na důchody již dnes v zásadě srovnatelné“ (Závěrečná zpráva Bezděkovy komise 2005). Jinými slovy, důchodová reforma je potřebná a nemůžeme si dovolit dále čekat a jen vytvářet další komise.

Cílem této analýzy bylo podat informace o tom, jak jednotlivé politické strany hodlají po volbách řídit veřejné finance a provádět hospodářskou politiku a konfrontovat je s názory některých odborníků. Jestliže Vám analýza alespoň trochu pomohla se zorientovat ve volebních programech a usnadní Vám rozhodování ve volbách do Poslanecké sněmovny koncem května, potom splnila svůj účel. Doufejme, že jakákoli vláda vzešlá z voleb provede inventuru veřejných financí a začne šetřit.

Bc. Martin Tománek