BOLÍVIE I. část

BOLÍVIE I. část

Jihovýchodní cíp Bolívie

Třídenní brouzdání džípem po překrásné krajině jako vystřižené z děl surrealistických umělců vás čeká, vydáte-li se s některou z chilských nebo bolivijských cestovních kanceláří na okruh jihozápadní částí Bolívie. Blankytně modré nebe, kamenité pouště, bublající gejzíry, laguny rozličných barev, nekonečné solné pláně i hejna plameňáků a stáda lam, to vše patří mezi největší bolivijská turistická lákadla, a pokud se do těchto končin vydáte, rozhodně nebudete zklamaní a budete se sem chtít vrátit tak jako my.

Poprvé jsme tento zájezd absolvovali před dvěma lety, kdy jsme vyráželi z jihobolivijské Tupizy, v džípu nás společně s kuchařkou Lourdes a řidičem Bernardem jelo sedm a po jihobolivijském altiplanu jsme putovali čtyři dny. Letos jsme okruh odstartovali v severochilském San Pedru de Atacama, do auta se nás i s řidičem a průvodcem v jedné osobě vešlo osm (kuchařku jsme museli nechat doma, hlady jsme však netrpěli :)) a celá cesta trvala pouze tři dny. Pokaždé jsme navštívili víceméně stejná místa a pokaždé jsme si odváželi nezapomenutelné zážitky. Při naší první návštěvě Bolívie jsme však navíc projeli i Cordilleru de Lípez s několika jejími opuštěnými vesničkami, kterým i přesto, že jejich počet obyvatel včetně kojenců a starců mohl dosahovat čísla deset, dominovalo fotbalové hřiště. Při obou našich návštěvách však bylo naší cílovou stanicí Uyuni - desetitisícové město na jihu Bolívie.

Než se vydáte vstříc jakémukoliv dobrodružství v těchto končinách, není od věci se dobře obléknout. Denní teploty se tu pohybují kolem 10 °C, pokud ovšem svítí Slunce a nefouká zrovna studený vítr. V noci rtuť teploměru (v našem případě displej hodinek) ukazuje hodnoty těsně nad bodem mrazu, ovšem v místnosti, ve které jsme trávili noc. Venku je ještě o pěkných pár stupňů míň. Za ty zážitky, fotky a videa, která si z národní rezervace Eduardo Avaroa přivezete, však pár dní v mrazu stojí.

Během svého putování potkáte mnoho lagun. Malých i rozlehlých, mělkých i hlubokých, s hladinou barevnou nebo zahalenou ledovou krustou. Nejznámější jsou však Laguna Verde a Laguna Colorada, neboli zelená a červená laguna, které se rozprostírají v nadmořské výšce kolem 4400 metrů. Pro Lagunu Verde je typické zeleno-modré zabarvení, které je dáno přítomností různých sloučenin mědi. Povinností každého turisty je si tuto lagunu vyfotit s vulkánem Licancabur, dosahujícího do výšky téměř 6000 m. n. m., v pozadí. Hladina Laguny Colorady je, jak název napovídá, pro změnu červená, a sice díky barvě planktonu a řas, které se v laguně nacházejí. Její odstíny se však mění podle aktuálního období a síly větru. Tato laguna je kromě své barvy vyhledávaná turisty i díky tomu, že zde žijí početná hejna třech druhů plameňáků – plameňák chilský, andský a Jamesův. Díky turistům, kteří se je za každou cenu snaží zvěčnit z co nejmenší vzdálenosti a skáčou za nimi na bílé boraxové ostrůvky plovoucí u břehu (i my máme fotku z ostrůvku:)), se jejich počet stále snižuje.

Dalším místem, u kterého se denně sjedou desítky džípů, aby si jejich pasažéři mohli udělat pár fotek, je například Árbol de Piedra – neboli kamenný strom tyčící se v poušti Siloli. Tento monument vulkanického původu získal svou současnou podobu vlivem eroze. Za zmínku bez pochyby stojí i gejzíry Sol de Mañana, geotermální útvary, v jejichž útrobách bublá bahno a valí se z nich oblaky páry, které velice intenzivně zavání sírou.

I přesto, že všechno z tohoto třídenního výletování stojí za podívanou, největší atrakcí pro turisty je zřejmě Salar de Uyuni – největší solná pláň na světě (přes 12 000 km²). Když se rozhlédnete kolem sebe, nevidíte nic jiného než sůl. V období zdejších dešťů se Salar promění v jedno obrovské zrcadlo, ve kterém se odráží modrá obloha a vy si připadáte jako v nebi. V období sucha zas můžete pozorovat nekonečnou řadu více či méně pravidelných šestiúhelníků, které sůl rýsuje. Jediné co z této bílé plochy vyčnívá je ostrov plný obřích kaktusů. Tento ostrov se jmenuje Incahuasi, což v překladu znamená rybářský ostrov. Název je odvozen od jeho tvaru, který připomíná rybu. Určitě byste neměli vynechat ani návštěvu jeskyní Galaxias, které byly objeveny až v roce 2003. Mnoho turistů o nich neví a zatím je nenabízí ani cestovní kanceláře, pokud o to však svého průvodce požádáte, jistě vás tam zaveze.

Poslední zastávkou a atrakcí, kterou v rámci celého několikadenního tripu absolvujete, bude zastávka na tzv. Hřbitově vlaků – Cementerio de trenes, který je situován jen pár kilometrů od Uyuni. Stojí zde několik starých lokomotiv z konce 19. století zrezavělých skrz na skrz, které používaly těžařské společnosti k přepravě zboží k pobřeží Tichého oceánu. S úpadkem těžebního průmyslu v této oblasti skončilo i využití těchto vlaků a z místa, kde byly jejich vraky zanechány, se stala turisticky vyhledávaná lokalita. Nyní se dokonce jedná o vybudování muzea, které by mapovalo historii těchto vlaků a železnice spojující Bolívii s Antofagastou, přístavem na severu Chile.

Pokud se vydáte na okruh jihovýchodní Bolívií, spatříte mnoho věcí, které jinde na světě neuvidíte, příroda si tu opravdu vyhrála. A po několika týdnech strávených v jihoamerických městech zahalených do odéru z výfukových plynů bude tento výlet nejen pastvou pro vaši duši, ale i tělo.

Potosí – z boháče chuďasem

Přesto, že česká media informují o dění v Bolívii velmi sporadicky, v minulých týdnech se v nich mihly zprávy o rozsáhlých stávkách a zadržených turistech v Potosí, jednom z nejvýznamnějších měst bolivijské historie. My jsme se však šestitisícovému davu domáhajícímu se zvýšení investic do regionu a zřízení nových pracovních míst i rozsáhlým blokádám silnic a železnice na hranicích Bolívie s Chile a Argentinou vyhnuli. Mohli jsme tedy nasát poklidnou atmosféru strmých uliček pyšnících se skvosty koloniální architektury a pozorovat běžný život Kečuů žijících pod horou plnou stříbra – Cerro Rico (4828 m).

Potosí se nachází v nadmořské výšce 4090 metrů nad mořem, což z něj činí nejvýše položené město na světě. Návštěvě metropole stejnojmenného departamentu na jihu Bolívie by proto měla předcházet dobrá aklimatizace. V současné době má Potosí přibližně 150 000 obyvatel, v době svého největšího rozmachu – na konci 17. století, jich však mělo téměř dvojnásobek a řadilo se mezi největší města světa. Slávu si Potosí v době španělské kolonizace vysloužilo především díky bohatým zásobám stříbra. Během své nadvlády nad územím dnešní Bolívie vytěžili Španělé v Potosí přes 70 000 tun stříbra. Podle některých pověstí by toto neuvěřitelné množství dokonce stačilo na postavení stříbrného mostu z Potosí do Barcelony, říká se však také, že stejně dlouhý most by se dal postavit z kostí horníků, kteří zemřeli na následky zavalení, úrazů nebo nemocí dýchacího ústrojí. Celkem se práce v dolech Cerro Rico stala osudnou pro více než osm milionů mužů.

Od dob kolonialismu, kdy museli indiáni plnit pracovní povinnost (tzv. mitu) uloženou koloniální mocností a do dolů byli posíláni až na čtyři měsíce, se pracovní podmínky sice zlepšily, stále jde však o extrémně náročné povolání. Technické i bezpečnostní vybavení horníků nadále pokulhává. Dělníkům chybí respirátory a veškerou práci oddřou ručně, žádná automatizace a mechanizace pod zem stále nedorazila, jediným pokrokem je používání dynamitu a ustanovení zákona zakazujícího práci dětí v dolech a omezení pracovní doby na 8 hodin denně. Tento zákon je však porušován. Horníci často odcházejí do dolů na dva až tři dny a najdou se mezi nimi i třináctileté děti. Horko, prach, žízeň, hlad a fyzickou námahu jim pomáhají zvládat lístky koky, které při práci žvýkají a bůh hory El Tío, kterého pozemští křesťané uctívají pod zemí.

Nejlépe vám život horníků přiblíží samotná návštěva dolů, kterou vám může zprostředkovat jedna z mnoha cestovních kanceláří, které jsou ve městě provozovány. Za pár dolarů vás mikrobusem odvezou nad město, přímo k hoře. Na první zastávce vyfasujete hornický mundůr s helmou a čelovkou, na druhé můžete koupit horníkům pozornost ve formě dynamitu, pytlíku koky, limonády nebo 98% alkoholu, kterému horníci holdují proto, že je velice rychle opije a oni tak ušetří spoustu peněz. Na třetí zastávce vám průvodce ukáže místo, kde dochází k chemickému zpracování vytěženého materiálu. Potom už vás čeká cesta přímo do jednoho z přibližně 200 dnes přístupných vchodů do hory, celkem jich horu špikuje však téměř 5000. Každá štola je jiná, některé jsou širší a vysoké dost na to, abyste se v nich postavili, jinými se musíte plazit. Rozhodně tato exkurze není vhodná pro klaustrofobiky a pokud se v dolech cítíte nesví, můžete se kdykoliv vrátit ven, kde vás čeká další atrakce, a sice odpalování dynamitu.

V posledních letech se v souvislosti s doly v Potosí mluví o tom, jak dlouho může hora, která je protkána tisíci chodeb, denně se v ní odpálí několik set dynamitů a vytěží pět tisíc tun rudy, vydržet ještě pohromadě. Podle výpočtů amerických vědců může přijít její kolaps každým dnem. To si ovšem téměř 15 tisíc horníků, kteří v Cerro Rico každý den pracují, nesmí připouštět.

S doly a životem horníků je spjato mnoho míst, které v Potosí můžete spatřit, Casa Nacional de la Moneda je bez pochyby tím nejvýznamnějším. Tato mincovna, zaujímá prostor celého městského bloku a je největší španělskou stavbou v Jižní Americe. Byla postavena roku 1672 a v jejích prostorách se razily mince z místního stříbra. Svůj význam měla mincovna však i v době, kdy se zásoby stříbra začaly tenčit, kovové mince byly postupně nahrazovány papírovými penězi a v Cerro Rico začala převládat těžba cínu, zinku či olova. Mincovna sloužila například také jako vězení nebo sídlo bolivijského velení za války o Chaco. Dnes za metr širokými zdmi najdete muzeum, které připomíná všechny významné okamžiky historie budovy, města i celé Bolívie.

V souvislosti s Potosí také nelze opomenout kostely, kláštery a katedrály, kterých je opravdu požehnaně. Za návštěvu stojí nejstarší mužský klášter svatého Františka z Assissi, z jehož střechy je krásný výhled na město i jeho dominantu Cerro Rico. Součástí prohlídky kláštera je i návštěva katakomb a výstava obrazů zachycujících výjevy z života františkánů. Vaši pozornosti také jistě neunikne katedrála na centrálním náměstí, z jejíž zvonice je taktéž pěkný výhled na město. Po celodenním putování po památkách Potosí jistě oceníte lavičky uprostřed náměstí, ze kterých můžete dlouhé hodiny pozorovat život v jednom z nejzajímavějších a nejkrásnějších měst Bolívie.

Bolivijská schizofrenie – dvě metropole v Andách

Jen několik málo států světa se může pochlubit dvěma hlavními městy – Bolívie je jedním z nich. La Paz a Sucre jsou od sebe vzdáleny stovky kilometrů, patří mezi nejvýše položené metropole na světě a každé si s sebou nese šrámy pohnuté minulosti. I přesto, že Bolívii, která je nejchudším státem Jižní Ameriky, stojí správa dvou hlavních měst spoustu peněz, nevzdala se jich ani v nové ústavě z r. 2009. Každá z bolivijských metropolí připomíná zemi důležité historické události, každá z nich si udržuje svůj svérázný charakter, každá z nich si svůj status zaslouží. Jak se žije v La Pazu a Sucre?

Tam, kde vznikla Bolívie.

Charcas, La Plata, Chuquisaca a Sucre – co mají tyto názvy společné? Označují jedno z hlavních měst Bolívie. Po příchodu španělských conquistadorů, na počátku 16. století, bylo malé provinční městečko Charcas přejmenováno na La Plata neboli stříbro. Název si město vysloužilo díky hojným zásobám tohoto vzácného kovu v nedalekém Potosí. V druhé polovině 17. století, po vzniku stejnojmenného místokrálovství La Plata, bylo město opět přejmenováno. Pod novým názvem Chuquisaca zažívá okamžiky největší slávy. Právě zde byla rozpoutána vlna latinskoamerické dekolonizace, která pro Iberský poloostrov znamenala obrovské ztráty. Nově vzniklým státům Latinské Ameriky však přinesla emancipaci, svobodu a rozvoj. Dočkala se i Bolívie. V srpnu roku 1825 byla v Chuquisace deklarována nezávislost a vyhlášena republika pojmenovaná na počest osvoboditele Simóna Bolívara. Jejím hlavním městem se stala právě Chuquisaca – jakožto symbol bolivijské státnosti. V roce 1839 pak byla metropole přejmenována na Sucre – po jednom z dalších latinskoamerických bojovníků za svobodu a prvním prezidentovi bolivijské republiky – Antoniu José de Sucrem. I přesto, že je dle ústavy oficiálním hlavním městem dodnes, prezident, vláda i parlament od roku 1899 sídlí v severobolivijském La Pazu.

Sucre leží v jižní části země na východních svazích andského masivu. I přes nadmořskou výšku přesahující 2 700 metrů nad mořem, zde panuje mírné klima. To je také důvod, proč je jedno z nejvíce zachovalých koloniálních měst v Jižní Americe vhodnou aklimatizační zastávkou při přechodu z tropů na východě do vysoko položených oblastí drsného Altiplana. Oproti jiným bolivijským městům působí Sucre velice svérázným dojmem. V porovnání s městy nacházejícími se v nížinných oblastech je velmi uspořádané a tiché. Možná proto, že jsou řidiči v Sucre o poznání střídmější v používání klaksonu, zdá se, že i doprava tu má svůj řád. Od měst ležících výše v Andách se zase liší tím, že je tu méně chudoby a nepořádku v ulicích.

Své postavení metropole Sucre jednoduše nezapře. Charakter centra vzdělanosti a pokrokového liberálního myšlení si uchovalo dodnes. Nemalý podíl na tom má i jedna z nejstarších univerzit celé Ameriky, která sídlí v samém centru města. Univerzitu San Francisca Xaviera navštěvuje více než 30 tisíc studentů, kteří po jejím absolvování vynikají převážně v oblasti práv a medicíně. Vysokou koncentrací vzdělanců si Sucre dokonce vysloužilo přezdívku Athény Ameriky.

Po příjezdu vás město doslova oslní. Zejména v zimním období, kdy sluneční paprsky ještě více vykreslují kontrasty mezi bílými fasádami historických budov a hnědým vzezřením chudších čtvrtí, si můžete vychutnat velkolepou koloniální architekturu. Vaší pozornosti by rozhodně neměl uniknout Dům svobody (Casa de la Libertad). V bývalé jezuitské univerzitní budově, jež se nachází na centrálním Náměstí 25. května (Plaza 25 de Mayo), se odehrála největší dramata bolivijské historie. V roce 1825 zde byla podepsána listina nezávislosti, jejíž duplikát je vystaven v hlavním sále – Sále nezávislosti. Ten do konce 19. století sloužil jako zasedací místnost parlamentu, který zde v roce 1826 přijal první bolivijskou republikánskou ústavu. Dnes Dům svobody slouží hlavně jako impozantní muzeum suverenity země. Jsou zde vystaveny portréty nejdůležitějších postav boje za nezávislost i všech bolivijských prezidentů – kterých bylo díky častým převratům opravdu požehnaně. Přehlédnout se nedá ani mohutná dřevěná busta Simóna Bolívara a mnoho vojenských rekvizit připomínajících ty nejvypjatější okamžiky celé země.

Prohlídka Casa de la Libertad je dlouhá a výklad jednotlivých průvodců je vyčerpávající. Ideální okamžik pro krátký odpočinek v parku. Lavičky na centrálním náměstí ve stínu katedrály a kongresového paláce sice vybízejí k čerpání nejen nových sil, ale i dojmů a atomosféry bílého města, kýžený klid zde však naleznete jen stěží. Všudypřítomným a na bolivijské poměry velmi neodbytným čističům bot jen tak nevysvětlíte, že jejich černý krém by pro vaše trekové boty nebyl to pravé ořechové. Proto je vhodnější vyhledat o poznání přívětivější oázu klidu – park Simóna Bolívara. Velký park s fontánami a prolézačkou v podobě malé Eiffelovky se nachází nedaleko od historického centra – přímo před budovou Nejvyššího soudu – sídlem jediné složky státní moci, jež nebyla přestěhována do La Pazu. Pakliže vás přepadne hlad, není nic lehčího než se nechat zlákat některou z mnoha restaurací. Stejně jako v ostatních bolivijských městech není problém se zde najíst do sytosti za příznivé ceny a ještě si pochutnat.

Znovu nabití energií se pak můžete vydat kolem kostela Svatého Františka z poloviny 16. století, jehož zvony oznámily městu nezávislost země, strmými bílými uličkami vzhůru na kopec Cerro Churuquella. Nachází se zde klášter La Recoleta, který byl vybudován františkánským řádem na počátku 17. století a v minulosti sloužil jako kasárna nebo vězení. Dnes zde najdete muzeum. Kouzlo tohoto místa však nespočívá pouze uvnitř kláštera, ale i v jeho okolí. Z podloubí lemujícího malé náměstí Plaza Anzures se vám nabízí fascinující výhled na Sucre – město, jehož koloniální duch vás doprovází na každém kroku, město, v němž se odehrály události přepisující dějiny Latinské Ameriky.

La Paz? Kráter, který vládne.

V období úpadku stříbrných dolů v Potosí a poté, co se k moci dostali liberálové podporovaní cínařskými podnikateli z Orura, byla legislativa a exekutiva přesunuta do tehdy vyspělejšího La Pazu. Což z něj učinilo druhé – administrativní – hlavní město Bolívie. La Paz, se nachází 420 kilometrů severozápadně od Sucre v nadmořské výšce šplhající ke čtyřem tisícům metrů nad mořem. Může se tak chlubit titulem nejvýše položeného hlavního města na světě. I přesto, že i druhá metropole Bolívie byla, stejně jako Sucre, založena v polovině 16. století, na prvky koloniální architektury zde narazíte jen zřídka. V La Pazu není historie tím, co vás provází na každém kroku. V La Pazu je to chudoba. Chudoba zahalená rouškou luxusu.

 Manažeři v kravatách, snědé krásky připomínající hvězdy jihoamerických telenovel, obchody světových módních značek, autosalony plné nablýskaných terénních automobilů a nákupní centra taková, jaká známe z Evropy, to všechno je k vidění v samotném centru města. Na úplném dnu kráteru, ve kterém La Paz leží. Čím však svůj pohled upíráme výš k cihlovým domkům rozsázeným po kopcích nad městem, tím vidíme větší bídu. Dole činžáky, nahoře chatrče – sociální stratifikace je v La Pazu jasně daná. Je zajímavé pozorovat, jak spolu dokážou žít nejbohatší a nejchudší na jednom místě a jak se snoubí tradiční andská kultura s tou moderní, která se sem rozšířila díky vlivu globalizace.

V La Pazu žije více než milion obyvatel a díky přílivu indiánů z neprosperující oblasti Altiplana toto číslo stále roste. Proto zde nemůžeme hledat takový klid jako v sotva čtvrtinovém Sucre. La Paz je barevný, divoký a živý. Není to však dáno veselou povahou místních obyvatel, kteří jsou naopak velmi chladní a k turistům se chovají spíše odměřeně, ale spíše chaosem a neorganizovaností celého města. Copaté indiánky s buřinkou a nabíranou sukní – tzv. Cholas, si příliš nelámou hlavu s tím, kde zrovna rozloží svůj krám. Ulice La Pazu jsou posety stánky s nejrůznějším sortimentem. Koupíte zde opravdu všechno – od domácích potřeb, přes elektroniku a nejrůznější suvenýry po ty nejlepší šlehačkové dortíky, které jste kdy ochutnali. Stovky taxíků a malých mikrobusů – tzv. collectivos – činí ulice ještě více nepřehlednými. Jejich řidiči se řídí heslem – kdo troubí, ten jede – křižovatka, nekřižovatka, přechod, nepřechod. Nemusíte se však bát přejít silnici – převede vás mladík převlečený za zebru.

Během pár chvil si na lapazský nepořádek zvyknete, stejně tak jako na řídký vzduch, který v La Pazu dýcháte, a budete se moci vydat na prohlídku města. Třeba na Plaza Murillo – náměstí v historickém centru La Pazu, jež nosí jméno po generálovi bojujícím za nezávislost země. Nachází se zde bolivijský kongres a v budově bývalé radnice sídlí současná vláda a prezident – Evo Morales. Přehlédnout nemůžete ani neoklasickou katedrálu, jež byla dostavěna teprve nedávno – v roce 1989 – k příležitosti návštěvy papeže Jana Pavla II. Z náměstí se táhne dlouhý městský trh, který místní nenavštěvují pouze za účelem nákupu, ale také proto, aby se potkali se svými přáteli a rodinou. Turisticky je však zajímavější jiný lapazský trh – Trh čarodějnic (Mercado de Hechicería). Zde nakoupíte nejrůznější suvenýry a talismany. Je libo barevný šátek, charango nebo hamaku? Nebo si raději přivezete sušené embryo lamy, či sošku bohyně pachamamy, která vás ochrání před vším špatným?

Z čarodějnického trhu je to jen kousek do muzea koky – dalšího pro Bolívii více než typického produktu. Ten si však domů raději nevozte. Můžete tu ovšem alespoň ochutnat kokové lístky, bonbóny, čaj anebo likér. Možná vás neohromí svou chutí, ale jistě vám pomůže překonat nástrahy zdejší nadmořské výšky a možná i usnadní cestu dále do kopce na městský hřbitov, odkud máte La Paz jako na dlani i se třemi zasněženými vrcholky hory Illimani (6 438 m. n. m.) dokonale dokreslujícími doslova nadpozemskou podívanou.

Obě bolivijské metropole jsou naprosto odlišné, z každé sálá jiná atmosféra, každá vám může nabídnout něco jiného. Jedno však mají společné – Sucre ani La Paz se nechtějí vzdát své výjimečnosti – svého postavení hlavního města. A to i přesto, že si jak paceños (obyvatelé La Pazu), tak obyvatelé Sucre uvědomují, že polarizovaná Bolívie potřebuje spíše sjednotit. V letech 2006 až 2008, kdy byla společně s novou ústavou projednávána i otázka hlavního města, došlo k vyostření konfliktu mezi reprezentanty obou center a jeho přenesení na celonárodní úroveň. Provincie bohatého půlměsíce na východě země se přiklonily na stranu Sucre a původní obyvatelstvo chudšího západu se postavilo za prezidenta Eva Moralese, který hájí centristickou podobu státu s těžištěm moci v La Pazu. Nakonec však k žádným změnám nedošlo a na začátku roku 2009 byla v referendu přijata ústava, která ponechává statut oficiálního hlavního města Sucre. Fakticky má však moc v rukou La Paz a Bolívie má tedy i nadále dvě metropole. Obě mají své všední i nevšední nešvary, obě mají svůj jedinečný půvab a obě vám přinesou nezapomenutelné zážitky na celý život.

Michaela Šírová

Politologie - latinskoamerická studia