BOLÍVIE II. část

BOLÍVIE II. část

Pampas del Yacuma + Parque Nacional Madidi

Posledním zážitkem, který se mi nesmazatelně vryl do paměti, byla návštěva pamp a džungle. Kluci měli naplánovaný sjezd staré cesty smrti na kolech a výstup na šestitisícovku Huayna Potosí za La Pazem. My jsme zamířili dolů k Amazonii. Po 18 hodinové cestě autobusem z La Pazu jsme konečně dorazili do cílové stanice – tropického městečka Rurrenabaque. Po skoro dvou týdnech, kdy jsme se pohybovali ve výškách nad 3000 m.n.m. a venkovní teplota v noci klesala pod bod mrazu, jsme se konečně ohřáli a mohli zase normálně dýchat. Po příjezdu do Rurre jsme si zařídili zájezd do pamp a džungle u agentury Fluvia a celý následující den strávili odpočíváním v hamakách. Večer jsme se vydali do vyhlášeného Monkey´s baru, do kterého jsme dostali slevu na jídlo ve Fluvii. Využili jsme i happy hour a začali si objednávat drinky.

Druhý den jsem vstávala s divným pocitem v žaludku. Přeci jen asi nebyl nejlepší nápad pít alkohol na ten Lariam (silné antimalarikum), leč stalo se. Sraz byl před agenturou, kde nás naložili do džípu a asi tři hodiny vezli do chráněné oblasti Pampas del Yacuma k řece Beni. Během čekání na průvodce na břehu řeky se mi začalo dělat nezadržitelně špatně, tak jsem si radši lehla do stínu pod strom. Loďkou jsme potom jeli zhruba dvě hodiny proti proudu do kempu. Cestou jsme viděli spoustu aligátorů, kajmanů černých, yellow monkeys, red monkeys, želviček, ptáků (kormorány, volavky, paradise birds, hnízdo ptáka Jabiru, orly atd.), hřbety říčních delfínů a stáda největších hlodavců světa - kapybar. Po ubytování v kempu jsem sebou plácla o postel a myslela, že už nikdy nevstanu. Po kratší siestě jsme vyrazili do nedalekého Sunset baru na západ slunce. Atmosféru podtrhl jeden Američan hrající na kytaru známé vypalovačky typu Hotel California. Po setmění jsme u jezů podél řeky viděli stovky červených žároviček – oči krokodýlů.

Po návratu do kempu jsem se zdržela posezení s ostatními a polomrtvá padla do postele, zadělala si moskytiéru a čekala, až mne osvobodí vytoužený spánek. Ten ale neproběhl zcela dle mých představ, neboť jsem se uprostřed noci probudila, vyběhla z chatky a zanechala za ní oběd i s večeří. Ráno jsme měli jít na lov anakondy, ale mě pořád nebylo moc dobře, bolelo mě celé tělo a nejvíc hlava. Průvodce Alejandro, kterého mimochodem všem zájemcům o pampy vřele doporučuji, mi uvařil čaj z kůry nějakého stromu, který rostl za kempem. Myslela jsem, že se mi udělá za chvíli lépe. Nepatrné zlepšení sice proběhlo, ale ne natolik, abych byla schopná se brodit polem v holínkách na pražícím slunci. Pro jistotu jsem tedy zůstala v kempu s Míšou, která cestu po Bolívii absolvovala před dvěma lety, a našla jsem si alternativní program. Lehla jsem si do hamaky s výhledem na řeku, když v tom jsem v ní uviděla něco, co připomínalo hlavu krokodýla. Šla jsem se tedy podívat blíž a skutečně se ve vodě krčil malý aligátůrek. Potom se o kus dál objevil další plaz – asi dvou půl metrový kajman černý. Aligátora od kajmana černého poznáte podle toho, že aligátor na sobě má hnědé pruhy a kajman je jenom temně zelený, až černý. Za chvíli za námi dorazil Alejandro s kusem masa a vylákal toho menšího, jménem Princessa, ven z vody. Potom se na nás přišel podívat i kajman Casimiro – už od pohledu dobrák od kosti. Alejandro mi podal zbylý kus masa a řekl, ať to dám Casimirovi před tlamu. Casimiro pak tlamu otevřel a já mu do ní šoupla maso. Potom přišel jeden takový indiánský dědeček s pohledem malého rošťáka a řekl mi, ať si Casimira pohladím. A Hejzlarová se samozřejmě nenechala dvakrát vybízet - a byl to super zážitek.

Kousek za kempem se nacházel kompost vytvořený zbytky z kuchyně, okolo kterého se shromáždila spousta ptáků (žlutých a šedých s červenými hlavičkami) a žlutých opiček. Opět se odněkud záhadně vynořil děda a řekl, že pro nás z kuchyně nenápadně půjde ukrást banán pro opice. Jak řekl, tak učinil a za chvíli za námi přiběhl s banánem v kapse u kalhot. Natáhly jsme ruku a za chvíli k nám ze stromu přiběhly opičky a vytrhly nám ovoce z ruky. Lovci anakondy se asi po dvou a půl hodinách vrátili a výraz jejich tváře naznačoval, že byli úspěšní. Trochu jsem jim to dobrodružství záviděla, ale na druhou stranu jsem se zase v Rurre dočetla, že v následku stresu po konfrontaci s člověkem anakondy umírají, tak jsem měla alespoň čisté svědomí, že jsem k tomu nepřispěla.

Po obědě jsme vyrazili na koupání s říčními delfíny. Delfíni mají v řece vyhrazené své teritorium a žádného predátora do něj nepustí. Na místě určeném pro koupání však žádní nebyli, což nám ale ve vykoupání se v hnědě zakalené řece plné piraň a aligátorů nebránilo. A vůbec nám nevadilo, že na druhém břehu se jeden vyhřívá a pozoruje nás. K večeru jsme jeli na lov piraň. Alejandro nám dal obyčejné pytlačky s kousky syrového masa. Rybařili jsme asi hodinu a půl, přičemž jsem se stala nejúspěšnějším rybářem na loďce (když nepočítám Alejandra s jeho cca 8 úlovky a Izraelku Lily, která chytla asi 3 malinké piraňky), neboť jsem chytla jednu piraňu a jednoho sumečka, kterého jsem ale pak pustila, protože byl „too cute“. Nejvíce nás ale pobavil přítel Lily, Oran, který bral rybaření smrtelně vážně, byl celý ufuněný a zamračený soustředěním. Najednou mu vlasec zabral, Oran prudce trhl a my už pak jen viděli, jak ryba opisuje asi jeden a půlmetrový oblouk a mizí někde v dáli za lodí. Chudák Oran zabral až moc.

Před návštěvou džungle jsme se na jednu noc ubytovali opět v Rurre. Asi v pět ráno jsem briskně vystřelila na záchod, kde jsem strávila další tři hodiny a nenáviděla se za ty tacos, co jsem měla k večeři, za koktejly v Monkey´s baru, za arašídy a vůbec za všechno, co jsem v posledních čtyřech dnech snědla nebo vypila. Střevní chřipka se mi rozjela v celé parádě. Zatímco jsem se dopovala imodiem, endiaronem a střevními antibiotiky, jsem se zařekla, že už se tady ničeho ani nedotknu. Moje poslední návštěva záchodu proběhla deset minut před odchodem k agentuře, ale naštěstí jsem během tříhodinové cesty lodí už záchod nepotřebovala – antibiotika asi zabrala. Lenka s Michalem mě považovali za blázna, když se nadopovaná prášky chci honit po džungli, ale já jsem si prostě řekla, že když už jsem jednou (a pravděpodobně i naposledy) tady, tak mě jen tak nějaká střevní chřipka neskolí. Náš nový průvodce se jmenoval José Luis Crespa a po tom, co jsem mu řekla o svých problémech, mi opět uvařil maté de kůra ze stromu. Zabralo to. V džungli jsme viděli spoustu nám neznámých rostlin a stromů. Některé z nich využívají domorodci jako medicínu, pro barvení textilií nebo jako jed do šípů a mě tak napadlo, kolik se jich asi muselo otrávit, než objevili účinky rostlin a naučili je se od sebe rozeznávat. Při procházce džunglí jsme dále viděli mnoho mravenců a ptáků, mj. Aru Macao nebo tukana. Potom José zašťoural klacíkem do díry v zemi a mě bylo hned jasné, co bude následovat. A opravdu! Z díry vyběhl velký černý pavouk – tarantule. José řekl, že je to teprve osmi měsíční bebe/mládě a já si raději ani nepředstavovala, jak velká musí být mamá, když bebe je asi tak dvacet krát větší než naši křižáci.

Večer nás José vzal ještě na procházku noční džunglí, při které jsem proklínala moment, kdy jsem se sem rozhodla jet. Asi patnáct metrů za kempem totiž Léňa posvítila čelovkou na stranu a hle – asi 30 cm od nás seděl velký žlutošedý pavouk. V ten moment jsem strnula a nebyla schopná jít dál. Pavouků se totiž příšerně štítím a na odvaze mi moc nepřidal výklad průvodce o tom, že se jedná o prudce jedovatý druh, který agresivně útočí. Nakonec jsem se chytla Michala jako klíště a se zatnutými zuby pokračovala dál. Přepnula jsem se na jakýsi „úsporný mode“, kdy jsem si raději moc nepřipouštěla to, kde jsem a šla jen bezduše kupředu. Na noc jsem si pečlivě zadělala moskytiéru, vzala si na hlavu dva šátky a kapuci a na nohách si pro případ rychlého úprku nechala i boty. José mi totiž na moji otázku, jestli je možné, že přijde tarantule v noci do kempu, odpověděl: „Je možné, že má domeček blízko tvojí postele“. V noci jsem nemohla moc spát a navíc jsem se musela odhodlat k nejodvážnějšímu činu svého života – vstát z postele a !!SAMA!! běžet s čelovkou na asi 60 metrů vzdálený záchod. Vše naštěstí proběhlo bez komplikací, takže jsem si ani nestihla představit, kolik pavouků okolo mě za tu chvíli proběhlo.

Druhý den na mě už dolehlo vyčerpání z nemoci a držení poloviční hladovky, takže jsem si opravdu užila jen houpání na liáně a pozorování ptáka, vydávajícího vtipný zvuk, při kterém se zaklonil do horizontální polohy. Viděli jsme také opice, produkující hrdelní zvuk připomínající jedoucí vlak a ručně jsme káceli uschlé stromy. Při cestě zpátky jsme se ještě stavili u skály, kde hnízdilo hejno nádherných červených papoušků Ara Macao.

To je ode mne pro dnešek vše. Cestování zdar!

Bc. Markéta Hejzlarová

Politologie – latinskoamerická studia

Video s fotkami z naší cesty po LAM dostupné na:

https://www.ulozto.cz/5802875/pbch.wmv