CHILE

CHILE

Arica – zatčení a soud

Mezi další výrazné, avšak ne příliš šťastné, zážitky z cesty zařazuji příhodu v chilském přístavním městě Arica. Z Arequipy jsme se sem dostali autobusem přes peruánskou Tacnu, ze které jsme dále pokračovali taxíkem až na autobusové nádraží v Arice. Po příjezdu následovaly klasické a do jisté míry již zautomatizované náležitosti, jako je vytvoření základny z batohů a rozdělení skupiny na hlídače a průzkumníky.  Investigativního pověření se tentokrát ujali Kuba s Pytym a Matějem, kterým jsme každý svěřili svých 100 dolarů. Kluci tedy všech 700 dolarů šli rozměnit do směnárny na nádraží, kde byly všechny bankovky zkontrolovány a bez problémů přijaty. Kluci si údajně všechny peníze, které ve směnárně dostali, překontrolovali a potom šli koupit lístky do San Pedra de Atacama na následující den. Po asi pěti minutách k nim přišla ženská ze směnárny s tím, že jedna bankovka je falešná. Jednalo se o bankovku z roku 1999, o kterých je známo, že se často falšovaly. Já jsem si pro jistotu před odletem své bankovky na Pytyho doporučení překontrolovala a všechny byly z roku 2006, takže jsem měla svědomí čisté. Někdo z nás to ale neudělal a odnesl to člověk, který za nic nemohl a ke svému „trestu“ přišel jako slepý k houslím. Aneb žena ze směnárny na nic nečekala a zavolala policii. To už pro mě přiběhl Matěj, aby mi oznámil, že mě budou nutně potřebovat, protože jsem byla jediný španělsky mluvící člověk ve skupině, a ve zkratce mi vše převyprávěl. Došli jsme na nádražní pobočku místní policie, kde jsem měla policajtům přetlumočit, co se stalo. Jestliže jsem v Peru neměla téměř žádný problém s domluvou, u „kolegů“ v Chile jsem si nebyla jistá, jestli na mě chvílemi nemluvili čínsky. Naštěstí jim pak došlo (po tom, co jsem se už asi po páté ptala: „Puede repetirlo por favor?/Můžete to prosím zopakovat?“), že na mě musí mluvit jako na čtyřleté dítě. Kluci v zápalu vysvětlování překřikovali jeden druhého a já se v té změti výpovědí snažila najít racionální odůvodnění, které by celou situaci vyřešilo. V náš prospěch hrál argument, že žena přišla až po pěti minutách, během kterých mohla bankovky vyměnit a svést to na nebohé cizince. Chvíli se zdálo, že argument přesvědčil i strážníky a že nás nakonec propustí. Pak ale přišel příkaz z centrály a tak jsme po necelé hodině od našeho příjezdu do Chile měli průser.

Policisté řekli, že s nimi musíme jet na centrálu sepsat protokol, respektive jenom Kuba, který peníze měnil, žena ze směnárny a já, jakožto překladatelka. Nejdříve nám řekli, že to celé bude asi na hodinu a že nás pak zase odvezou na nádraží, proto na nás Pyty s Matějem čekali, zatímco zbytek se jel do centra ubytovat. Nakonec ženskou propustili po půl hodině a my tam čekali u někoho v kanceláři asi hodinu na analýzu bankovky, aby pro nás pak přišli další tři policisté, sdělili nám, že bankovka je opravdu padělaná a odesílá se na „finančák“. Potom nás odvedli do jiného „kanclu“, kde jsem s vrchním vyšetřovatelem sepisovala protokol a pořád si říkala, co tu sakra dělám a proč to celé trvá tak dlouho. Vyšetřovatel totiž sepisoval protokol rychlostí zpomaleného filmu a na naše dotazy, co se bude dít a co nejhoršího by se mohlo stát, odpovídali strážníci vyhýbavě - zdálo se, že sami nic nevědí. Ve prospěch policistů ale hrálo to, že se k nám chovali mile, Kubovi nechali donést jídlo a nabídli nám kafe – víc toho pro nás v tu chvíli udělat nemohli. Po čase jsme dostali příležitost spojit se s konzulem v Santiagu, kterého o naší situaci informovala druhá část skupiny, nicméně, hovor s ním byl celkem zbytečný, protože nám nijak nepomohl. Pomalu mi začala docházet trpělivost, ale při pohledu na vytočeného Kubu, netušícího, která bije, jsem v sobě našla poslední zbytky energie a snažila se být co největším diplomatem. Naštěstí mi nekonečný pobyt na policejní stanici zpříjemňoval pohled na mladého pěkného policistu Jimmyho. Po nekonečných pěti hodinách přišel spásný příkaz ze „shora“, který ale nepřinášel nic dobrého. Jelikož Kuba nebyl chilský občan, museli si ho nechat přes noc ve vazbě a druhý den měl následovat soud. Při tomto oznámení mi spadla čelist. Na chvíli jsem oněměla, protože jsem vůbec nevěděla, jak to mám Kubovi sdělit. Nakonec mi celá situace přišla tak absurdní, že jsem se začala smát a Kubovi řekla: „Takže dnes tu zůstaneš přes noc a zejtra máš soud, dobrý ne?“ Kuba na mě nevěřícně koukal, ale pak se asi vnitřně smířil s osudem. Snažila jsem se ho nějak uklidnit, ale pak přišel čas, kdy moje práce na stanici skončila, s Kubou jsem se rozloučila a policisté mě odvezli před hostel. Ostatní mě hned zavalili otázkami: co se stalo, proč to trvalo tak dlouho, kde je Kuba a kde kluci. Po další půl hodině dorazil i promrzlý Matěj s Pytym, kteří na nás do poslední chvíle oddaně čekali na nádraží. S klukama jsme pak ještě zavezli Kubovi na stanici spacák a po návratu na hostel jsem okamžitě usnula vyčerpáním. Jak se ukázalo, byl spacák dobrým nápadem, protože vazba byla jen vybetonovaná krychle bez postele, záchodu a topení, do níž Kubovi nedovolili si nic vzít a naopak mu sebrali z bot tkaničky.

Druhý den jsem měla být v 8:30 na stanici, odkud jsme vyrazili k soudu. Na pomoc jsem si tentokrát vzala Pytyho a slovník. Mě s Pytym zavezli před hlavní vchod soudu a Kubu odvedli vchodem pro vězně. Zavolali jsme pro jistotu na konzulát, kde nám Imrich Kliment oznámil, že nové případy chodí na řadu až po poledni, tak jsme se šli ještě nasnídat a pak se vrátili k soudu. Potom za námi přišel právník, který jako jeden z mála uměl trochu anglicky, aby nám hodně lámanou angličtinou sdělil, že Kuba není ani vinen, ani nevinen a přetlumočil podmínky, na kterých se dohodli právníci. První podmínkou byla změna adresy v Chile, ale jelikož mu do spisů napsali adresu soudu, tuto podmínku splnil v momentě, kdy vyšel z budovy. Druhá podmínka spočívala v tom, že Kuba nesmí po dobu jednoho roku (než se případ zcela vyřeší) spáchat žádný trestný čin ani přestupek na území Chile. Potom vše bude ve stavu, jako by se nic nestalo a nebude mít ani záznam v Chile, ani v Interpolu ani doma. Do soudní síně pustili jenom mě, Pyty musel počkat za zvukotěsnou clonou. Chvíli jsem se bavila s právníkem a zeptala se ho kolik případů denně má. Odpověď mě lehce šokovala – běžně 22 případů, převážně spojených s drogami. Pak přivedli Kubu a do síně dorazil i soudce. Přečetl ve zkratce, co se stalo a to, na čem se dohodli právníci. Po tom, co jsem to Kubovi přetlumočila, se soudce zeptal Kuby na jméno, číslo pasu a jestli s podmínkami souhlasí. To bylo celé. Každý jsme pak odešli jiným vchodem a sešli se s Kubou před budovou.

Bc. Markéta Hejzlarová

Politologie - latinskoamerická studia