Člověk a svět dnes

Člověk a svět dnes

V dnešní době míru morality jedince určuje „výpočet užitku“. Lidství je redukováno na prospěch získaného z cíle a tento model, určení nového „moderního“ člověka leží v čistém prospěchu získaného ze svý činů. Škola se stává zcela závislá na praxi, na práci. Nejde již o zrání a získávání moudrosti, ale pouze o prospěch plynoucí ze vzdělávání (a to mnohdy ryze ekonomický prospěch). Jak jinak si lze vysvětlit tvrzení,které jsem nedávno vyslechla z úst jedné zlékařky (!), že postižení lidé nemají na tomto světě co dělat? Vždyť jediné co nás odlišuje od zvířat, co se vymyká teorii sobeckého genu, je právě toto ryze nesobecké chování . Tento čin si nelze vysvětlit žádným zvyšováním užitku. Základy humanity se ztrácejí a zůstává jen ekonomický popis skutečnosti. Toto se stává novým náboženstvím. Dnes se člověk stydí za svou víru, či nevěří (ačkoliv jsem se opraudu nesetkala s ryzím ateistou) právě ze strachu přiznat sobě i okolí, že podléhá nějakému iracionálnímu výkladu skutečnosti. Člověk se stydí, protože považuje náboženství (a to především církev) jako manipulativní nástroj (kterým bezpochyby byl v době svého největšího rozmachu), ale již nevmnívá, že prospěch (a to jakkoliv sobecký) se stává mocnějším náboženstvím (ovšem bez své etické podstaty). Tento ekonomický model postrádá jednotu a program, strukturu, ale stává se mocnějším a hrůznějším právě v mysli lidí. Bez etiky udržující lidství (i skrze iracionální víru) se člověk stává zvířetem, ale racionálním. A právě toto „přechytračení“ světa je dnes ukazatel, za který se člověk nejenže nestydí, ale navíc jej považuje za přednost. Kam zmizelo očištění člověka?

Nedávno jsem se setkala i s dalším případem, který s tímto tak nepřímo souvisí. Po pádu komunismu u nás si lidé a (tím myslím současníky režimu) nejenže nepřiznají svojí vinu na dění ve státě, ale straní se do pozic chudáků, kteří v podstatě neměli na vybranou. Ať měli či neměli, vina a odpovědnost národa vůči své vládě je nepopiratelná. Jak napovídá Karl Jaspers ve své knize O vině, německý národ si musí uvědomit svojí odpovědnost za vzestup a pád Hitlera, stejně jako hrůzy, které následovaly po potvrzení jeho moci. A člověk nese svoji politickou vinu! Je nutnost uvědomit si svojí příslušnost ke státu a vládě. A nést svou vinu za její působení, protože lid by (aspoň v moderní společnosti) měl mít regulativní funkci vůči své vládě.

Hrůzy Homo economicus jsou o to horší, že prospěch je jediným určovatelem dobra (a to ne ve smyslu epikurově). Protože Epikuros nevnímal dobro a jako prvoplánový (ekonomický) prospěch a neustálý růst, ale jako nepřítomnost zla. Jeho etický program byl přizpůsobivý, ale dokázal dohlédnout za prvoplánové zobrazení skutečnosti. Možná, že to bylo právě proto, že on sám formuloval nějaký program, kdežto moderní člověk si svého utilitárního zvrácení není ani vědom a kdyby svůj manifest viděl na papíře zřejmě by si i uvědomil chybu svého vnímání (v rozdílu dobra a zla). Člověk se stává zcela závislím na výběru toho nejlepšího, ale nikdo se již neptá, kde je ten vytoužený cíl? Musíme stále mít lepší, větší, rychlejší, ale kde je to nejlepší, největší, nejrychlejší? Co přinese konec touhy po tomto neustálém zvyšování užitku? Nikde není cíl. Napadá mě paralela s Paridovým soudem, kterou nám na přednáškách přednesl jeden teolog. Paris byl doveden k rozhodnutí, díval se dopředu a přemýšlel, co by mu nejvíce prospělo. Jako v nějakém supermarketu se díval a říkal si co je lepší, co mi zvýší můj užitek? Afrodita, Hera nebo Athena? Ale člověk by měl spočinout ve své přítomnosti, podívat se na sebe a říci toto jsem já. Toto, a nic víc. Jsem šťasten tam, kde jsem, s tím, co mám, a prostě jsem šťasten. Ale to je dnes těžší a těžší.

Tomu snad přispívá i lineární vnímání času. Kdy se místo cyklického rodového spočinutí v realitě neustále posouváme dopředu. Jsme jakýmsi výsekem v přímce času. Toto sice přináší vědecké úspěchy, ale také neklid. Posouváme se dál a dál. A v našich myslích máme pocit, že bez posunu dál jsme se zastavili a skončili (to je vnímáno jako špatné). Tedy růst je statické dobro, z neustálého štvaní se po užitku se stalo staticky vnímané dobro a spočinutí a zastavení se je špatné. Koukněme se za sebe, na své tradice na to, co máme, a co jsme, a nejsme tedy šťastni?

Lucie Novotná
obor Filosofie