Ekonomický rozvoj Latinské Ameriky - fakta a fikce (1/2)

Bc. Martin Tománek

    Učíme se, a to zdaleka nejen u nás, že neochota latinskoamerických zemí koncem 20. století otevřít své ekonomiky měla příčinu ve Velké depresi z let 1929–32, a že odpovědí na krizový vývoj 30. let byla tzv. strategie ISI (Import Substitution Industrialization), jednoduše řečeno státem řízený hospodářský rozvoj podporující domácí výrobu cestou zvýšení nákladů na import. Občas se pro tyto politiky užívá anglický výraz „inward-oriented policies“. Typicky potom považujeme industrializaci v Latinské Americe za fenomén vznikající po Velké depresi, který se rozvinul jako reakce na meziválečnou krizi modelu, jenž byl založen především na exportu primárních surovin a importu průmyslových výrobků. Následující příspěvek se bude snažit dokázat, že taková představa je značně zjednodušující a do značné míry nesprávná. Ve skutečnosti, podle současného stavu našich znalostí, žádná konzistentní a propracovaná rozvojová strategie ISI neexistovala. Navíc představa silného státu, který určuje a řídí ekonomický rozvoj země, je spíše společenskovědní fikcí a v řadě případů má s realitou jen velmi málo společného. Dále uvedeme základní argumenty pro tvrzení, že Velká deprese nepředstavovala nijak zásadní mezník v ekonomickém vývoji a směřování Latinské Ameriky. Příspěvek je rozdělen do dvou částí. První část se zabývá definicí a kritikou ISI. Druhá část bude poněkud netradiční, protože přinese kritiku první části a zaměří se na vyvrácení některých mýtů spojených s ekonomickým rozvojem regionu Latinské Ameriky.

Strategie ISI - krátce a zjednodušeně 

    Následující charakteristiku strategie ISI si vypůjčíme z druhého vydání knihy International Economics, jejímž autorem je James Gerber.

    Tzv. import substitution industrialization byla dominantní ekonomická strategie Latinské Ameriky od 50. do 80. let 20. století. Jednalo se o druh průmyslové politiky. Strategie argumentovala, že rozvojové země se mají zaměřit na rozvoj takového průmyslu, který nahradí dovážené zboží. ISI je spojena se jménem argentinského ekonoma Raúla Prebische (1901-1986). Prebisch argumentoval, že nerostné suroviny a další exporty z Latinské Ameriky zaznamenají v delším časovém horizontu pokles cen, a to ve vztahu k cenám průmyslových výrobků. Predikce jinými slovy tvrdila, že během času každá jednotka exportu vydělá stále menší a menší jednotku importu. V této souvislosti je dobré uvést historický kontext – po druhé světové válce byla Evropa v troskách a rovněž ze strany USA poklesla poptávka po surovinách z latinskoamerických zemí. Odpovědí měla být strategie ISI. A právě práce Raúla Prebische a dalších ekonomů (například Hans Singer) dodala politikám ISI určitý stupeň rigoróznosti.

    Stát používal pro implementaci rozvojového modelu ISI několik ekonomických nástrojů – různé druhy vládních podpor, dotace, obchodní protekcionismus (uvalení celních tarifů na vybrané dovážené zboží, čímž zvýhodnil domácí producenty), občas až monopolní moc na domácím trhu. Z dnešního pohledu je zřejmé, že ISI měla několik nezáměrných vedlejších efektů, které způsobily různé neefektivity a které výrazně přispěly k tzv. ztracené dekádě v 80. letech.

Kritika ISI modelu 

    Problémem číslo jedna bylo naivní přesvědčení o tom, že stát je schopen efektivně směřovat zdroje tak, aby byly nejlépe využity. Model rovněž předpokládá, že vládní byrokraté jsou nesobečtí jedinci, kteří ignorují politické ohledy a zaměřují se pouze na ekonomickou efektivitu a na to, co je nejlepší pro zemi jako celek. Dalším problémem bylo rozšíření tzv. rent-seeking. Obecně řečeno, když vlády intervenují do plánování a řízení průmyslového rozvoje, dávají vládním představitelům a byrokratům velké množství cenných komodit, které mají být rozděleny. Těmito komoditami jsou různé finanční podpory, licence, koncese k provozování činnosti apod. Soukromý sektor se zcela racionálně snažil zajistit si tyto podpory. Při neexistenci silných institucí, které by zajistily nezávislost byrokracie (i v případě jejich existence by nebylo ještě vyhráno) se úplatky a korupce staly normálním jevem. Některá rozhodnutí se tak činila ze špatných důvodů, výsledkem bylo plýtvání zdroji.

    Dalším, významným problémem, byly často nadhodnocené měny. Na jedné straně, nadhodnocená měna zlevnila dovozy ze zahraničí, například dovoz technologií potřebných k industrializaci. Udržovala také vyšší životní standard. Na druhé straně zvyšovala cenu domácího zboží na zahraničních trzích. Zboží bylo dražší a tudíž méně konkurenceschopné. Obchodní politika latinskoamerických zemí byla vysoce protekcionistická a často favorizovala vytváření domácích monopolů. Nedostatek či úplná absence zahraniční i domácí soutěže výrazně omezovala konkurenceschopnost a efektivitu domácí výroby. Nabízí se jednoduchá otázka. Byli byste motivováni k investicím do modernizace podniku, jestliže byste měli zaručené zisky z chráněného domácího trhu (tzn. žádná konkurence ze zahraničí)?

    V neposlední řadě je třeba si uvědomit, že průmysl byl přirozeně soustředěn do městských oblastí. Do těchto oblastí směřovaly rovněž vládní investice do infrastruktury, zatímco venkov z ekonomického rozvoje neprofitoval. Všudypřítomná chudoba a zvyšující se nerovnoměrnost příjmů představovaly hrozbu pro politickou stabilitu zemí.

Zdroje:

Gerber, James. 2002. International Economics. Boston: Addison-Wesley.