Izrael = epoché?
03.07.2010 06:57
Následující text je spíše jakousi úvahou, než odborným článkem. Já osobně bych ji nazvala „dvě strany mince“. Nechť si ale každý utvoří svůj názor individuálně, což je vlastně i záměrem mého příspěvku.
Nedávno se mi dostal do rukou zajímavý materiál. Jednalo se o závěrečné zprávy studentů druhého ročníku Vyšší odborné školy sociální (Caritas) v Olomouci. Tyto zprávy vznikly na základě absolvování zahraničních praxí v roce 2010, kdy po dobu minimálně tří měsíců byli studenti v každodenním kontaktu s uprchlíky a s lidmi ze sociálně slabších vrstev z nejrůznějších částí světa.
V dokumentu mne zaujal hned první příběh, který popisuje student Jiří Tomášek, jenž se při své stáži setkal s Palestincem Ahmadem. Ahmad pochází z pásma Gazy, ale v současnosti žije na Ukrajině, kam se dostal již v roce 1991 a kde díky svým rodičům získal i studentské vízum. Po čtyři roky zde tedy studoval na univerzitě architekturu. Poté co v Palestině vypukla válka už Ahmadovi rodiče ale nemohli jeho studia nadále financovat, a proto musel studium přerušit. Tím pádem přišel i o studentské vízum. A tak se ze spořádaného studenta s perspektivní budoucností stal rázem nelegální přistěhovalec. Kdyby se Ahmad vrátil domů, byl by okamžitě naverbován hnutím Hamás. A nejspíše by byl, stejně jako jeho bratr, zabit v boji. Ahmad by přitom velice rád vedl normální život se svou ukrajinskou manželkou, aniž by musel mít status uprchlíka či teroristy. V současnosti tedy namísto projektování pracuje na tržišti v Charkově a vytrvale píše dopisy do Ženevy s žádostí o pomoc. Den za dnem v nejistotě čeká na odpověď, která by od základů mohla změnit jeho život a umožnila by mu ho v lepším případě poklidně prožít. V tom horším případě by byl deportován zpátky do Gazy (Tomášek, Jiří 2010: 3). Takových příběhů se mezi závěrečnými pracemi studentů objevila celá řada, nicméně příběh Ahmada mě zaujal proto, že jsem ho četla v době, kdy došlo k incidentu mezi izraelskými vojáky a humanitárními aktivisty, které se snažily prolomit izraelskou blokádu pásma Gazy. Pro připomenutí uvedu krátkou rekapitulaci momentů, které se na přelomu května a června 2010 odehrály.
V pondělí 31. 5. 2010 se šest lodí s humanitární pomocí pokusilo prolomit izraelskou blokádu pásma Gazy. Pro ilustraci předkládám úryvek komunikace, která proběhla mezi izraelskou armádou a údajně mírovými aktivisty:
„Tady je izraelské námořnictvo. Blížíte se do oblasti, která je pod námořní blokádou," začíná nahrávka.
„Držte hubu, vraťte se do Osvětimi,“ - přichází odpověď z lodi.
„Máme povolení od úřadů z přístavu v Gaze,“ - říká další ženský hlas z lodě Mavi Marmara.
„Pomáháme Arabům jít proti USA, nezapomeňte na 11. září, hoši,“ - říká mužský hlas (IDF spokes person 2010).
Posádky lodí opakované výzvy ignorovaly, a proto poté došlo k obsazení šesti lodí izraelskými vojáky. Během akce byli vojáci na palubě lodi Mavi Marmara napadeni ozbrojenou posádkou. V následné srážce bylo zabito 9 lidí, z toho osm Turků a 30 osob zraněno, včetně sedmi izraelských vojáků. Turecko mělo zároveň ve flotile nejvíce občanů. Ostrou palbu přitom vojáci zahájili až poté, co jim několik ozbrojenců vytrhlo zbraně z ruky a začalo na ně střílet. Izraelská armáda zajistila po incidentu eskort lodí do izraelského přístavu Ašdodu, ve kterém byl náklad lodí podroben kontrole. U zadržených agresorů byl nalezen značný finanční obnos určený pro hnutí Hamás a mezi humanitární aktivisty pronikla asi stovka militantních islamistů (Zbavitelová Gita 2010).
Jedním z hlavních organizátorů celé akce nazvané „Svobodná Gaza“ byla turecká nevládní organizace (NGO) Inzani Jardim Vakfi nebo-li „Nadace pro humanitární pomoc“ (IHH), založená v roce 1992 a zaregistrovaná v Istanbulu. Vedoucím IHH je Turek Bülent Yildirim. Kromě humanitárních akcí se IHH podílí i na podpoře islámistických sítí. Vykazuje prvky radikálně-islámistické a protiamerické orientace, stejně jako ideologické blízkosti k egyptskému Muslimskému bratrstvu, jehož palestinským křídlem je Hamás. V Israeli je IHH proto zakázána. Její napojení na Hamás a libanonský Hizballáh potvrdily i Spojené státy. V roce 1999 navíc tato organizace participovala na neúspěšném teroristickém útoku Al-Kajdy na letiště v Los Angeles. Washington Post poznamenal, že všech devět aktivistů zabitých na lodi Mavi Marmara bylo členy turecké Islámské charity IHH (Zbavitelová Gita 2010; Lidovky.cz 2010; Media o islámu 2010).
Mezi aktivisty byli i čtyři čeští novináři, z toho dva reportéři České televize. A zde bych se ráda pozastavila. V úterý 1. 6. 2010 bylo totiž možné na ČT1 a ČT24 shlédnout záběry kameramana ČT, Jana Linka, jak celý rozčarovaný vystupuje na pražském letišti Ruzyni. Dle jeho slov dostali s kolegou k celé akci pozvánku a domnívali se, že se jedná o pomocnou loď OSN. Při vstupu na loď nepodléhali žádné kontrole a lidé na ni tak mohli pronést téměř cokoliv. Na lodi Linka bylo asi 40 lidí – Řekové, Američané, Němci. Dále se Linkovi vybavuje, že v během srážky okolo lodi kroužily malé motorové čluny a helikoptéry. Posléze mu Izraelci zabavili kameru, ale jinak s žurnalisty jednali opatrně. Po transportu do přístavu Ašdodu bylo všem sděleno, že jsou zatčeni a musí podepsat žádost o deportaci. Tomu se prý Linek i jeho kolegové zpočátku bránili, ale poté, co jim byl přislíben rozhovor s velvyslancem a okamžitý návrat domů, Linek podepsal. Namísto velvyslance byl zavřen na dalších 20 hodin – zpočátku v automobilu, který Izraelci postavili na slunce a vypnuli klimatizaci. Po zhruba dvou hodinách byli vězni převezeni na třetí terminál letiště Ben Gurion, kde je vojáci umístili do cel po osmi lidech. Nakonec vojáci přede všemi zmlátili irského kapitána lodi, na které se Linek plavil, a zajatce označili za teroristy a zločince (idnes.cz 2010).
Izrael do středy 2. 6. 2010 propustil všech 700 aktivistů a humanitární náklad byl do Gazy přepraven po souši. Hamás náklad ale odmítl převzít, jelikož dodávka nebyla kompletní – chyběly zbraně. Konfrontace se stala impulsem pro řadu spekulací, ale i demonstrací a protestů zaměřených proti Izraeli, především na území Turecka, kde protesty vykazovaly značně hysterický charakter. Celý svět Izrael odsoudil za to, že konflikt vyvolal. Izraelská armáda bohužel zveřejnila videozáznam z výsadku na výše jmenované lodi pozdě – až téměř týden po celé události. Z nahrávky (https://www.youtube.com/watch?v=gYjkLUcbJWo&playnext_from=TL&videos=y1sHfHwiF7o&feature=rec-LGOUT-real_rn-1r-6-HM) je patrné, že izraelští vojáci byli napadeni skupinou cca 20 ozbrojenců, kteří vojáky po jejich výsadku na palubu napadli noži, železnými tyčemi, sekerami, praky a ohlušujícími granáty (Zbavitelová Gita 2010).
Dva dny po útoku Izrael podpořil americký viceprezident Joseph Biden. Ve svém projevu navíc zdůraznil, že blokáda Gazy může skončit okamžitě, pokud Hamás splní požadavky mezinárodní Čtyřky, uzná Izrael jako suverénní stát a vzdá se ozbrojeného boje proti němu. Samotný Izrael potom označil za zdravou demokracii. Bývalý britský premiér Tony Blair tvrdí, že Izrael měl právo na to se bránit (Zbavitelová Gita 2010; Haaretz 2010). Ostré stanovisko vůči izraelskému zásahu naproti tomu zaujal jordánský list Jordan Times. Podle autora článku Muhammada Ghazala byl izraelský zásah chladnokrevným atentátem. Jednak proto, že k akci došlo v mezinárodních vodách, a také proto, že pasažéři byli podle autora článku neozbrojení civilisté. Žádná loď nesmí být zastavena na širém moři, a nikdo nemá bez povolení vstoupit na její palubu, říká jordánský právník Anis Kásim. Podle Kásima by izraelští vojáci, kteří se podíleli na zásahu, měli být zatčeni, jakmile vstoupí na půdu jakékoli jiné země, a pak by se měli zodpovídat z vraždy. Ruský novinář Michail Vojtěnko lodě naložené údajnou humanitární pomocí označil za „flotilu provokace“ a staví se jednoznačně na strani Izraele. Incident začala prošetřovat Rada bezpečnosti OSN a Izrael upadl do jakési diplomatické izolace (Fingerland, Jan 2010).
Názorů na incident je tedy celá řada. A proto jsem se i já zamyslela. K analytickému myšlení jsou ostatně politologové vedení. Ale čím déle se snažím takto analyticky uvažovat, tím více se utvrzuji v tom, že je zřejmě nejlepší uchýlit se k „epoché“, tedy dle helénistických skeptiků k jakémusi zdržení se úsudku. Čím více totiž začne „pozorovatel agregovat a analyzovat fakta, je pro něj stále těžší se uchýlit k určitému stoprocentně platnému závěru. Vždy se totiž najdou určitá „pro a proti“, která se staví do kontrapozice a vzájemně se negují. Není složité si udělat úsudek na základě nepatrného množství informací, na základě něhož si vytvoříme úsudek typu: „ano/ne“, či v případě Israele: „odsuzuji/neodsuzuji“. A nedej bože, když se do toho vloží ještě emoce a národní cítění jako to bylo v případě Turecka či Palestiny. Musím se přiznat, že i já jsem se zpočátku dopustila podobné chyby, poté co se objevily první zprávy o incidentu. Nicméně nepropadla jsem davovému šílenství a učinila jsem epoché – do doby, než na svět pronikly další informace. To trvalo zhruba týden a během tohoto týdne jsem začala postupně na celou věc měnit názor. Každý den jsem ve zprávách (a pro jistotu i v jiných mediálních zdrojích, neboť pluralita relevantních! zdrojů je důležitá) sledovala vývoj důsledků konfliktu, abych mohla své úvahy uzavřít. Myšlenku „odsuzuji“ jsem tedy dále rozvíjela a následně ji přetransformovala do podoby „snažím se pochopit“.
Ve prospěch Izraelců svědčí fakt, že flotila byla opakovaně upozorňována na možná rizika, která by nastala s prolomením blokády. Izrael, který již od svého vzniku musí neustále hájit svoji suverenitu (viz. čtyři arabsko-izraelské války), v prolomení blokády viděl ohrožení národního zájmu a bylo pochopitelné, že dříve nebo později zasáhne. Posádka jedné z lodí se navíc snažila vojáky vědomě vyprovokovat a po výsadku na palubu je surově napadla. Kdyby tedy flotila zastavena nebyla, ilegálně by prolomila izraelskou blokádu. Na druhou stranu ke konfrontaci došlo ještě v mezinárodních vodách a Izrael dělal po transportu posádky všech šesti lodí do přístavu v Ašdodu zbytečně přehnané obstrukce s propouštěním zajatců a s obyčejnými civilisty jednal jako s nebezpečnými teroristy.
Podle mého názoru šlo o záměrně vyvolanou provokaci ze strany islámských radikálů z IHH a 80 % posádky flotily nevědělo, koho nebo co na lodích vůbec převážejí. Důkazem toho je i reportér ČT Jan Linek. IHH využila samaritánství ostatních národů ve svůj prospěch a pod záštitou humanitární pomoci se snažila propašovat zbraně a peníze pro Hamás. Proto je reakce Izraele celkem pochopitelná. Pochopitelné ale není jednání izraelské armády se zatčenými aktivisty. Za tento počin bych Izrael nějakým způsobem sankciovala.
Tímto příspěvkem jsem se snažila vyjádřit, že svět není jen černý a bílý, že každá mince má dvě strany. V případě incidentu Israel vs. Turecko a Gaza nelze učinit tlustou dělící linii, která by je rozdělila na ty „hodné a zlé“. Jak vidno z příběhu o Ahmadovi, i mezi Palestinci se najdou lidé, kteří by rádi prožili normální život bez neustálých šarvátek vůči židovskému Izraeli. V tomto případě je tedy velice těžké najít nějakou všeobecně platnou pravdu. Každý má na věc svůj názor, což je dáno především individuálním vnímáním světa a kvalitou zdrojů, ze kterých čerpáme informace. Koneckonců již antičtí stoikové tvrdili, že ať řekneme cokoliv, budeme mít vždy alespoň trochu pravdu, s čímž jednoznačně souhlasím. Až si tedy někdo bude chtít udělat briskně nějaký názor a bude se ho snažit hrdě obhajovat, ať se alespoň zkusí zamyslet nad možnými pro a proti a svou argumentaci ať postaví na větším množství informací získaným z většího množství zdrojů, protože některé informace byť i v relevantních médiích mohou být zavádějící.
Bc. Markéta Hejzlarová
Zdroje:
———
Zpět