O „dobrém“ životě

„Člověk se nemá svým zkouškám vyhýbat, i když jsou snad tou nejnebezpečnější hrou, kterou může hrát, a nakonec jsou to jen zkoušky, které skládáme sami před sebou jako svědky a před žádným jiným soudcem.“[1]                                                                                                        (F.Nietzsche)

Každý má v rukou svůj život a snaží se jednat (podle svého svědomí) tak, aby s ním byl spokojený. Spokojenost* přichází, pokud se člověku zdá pohled na celek jeho života smysluplný, pokud ho nezachvacuje nepřetržité touha utéct od sebe samého. Existuje však nekonečno variant lidských osobností a přístupů k životu:

Pro někoho může být život jedna velká zábavná jízda, během které si nehodlá odepřít nic z toho, co se mu nabízí – smysl vidí v souhrnu různorodých příjemných zážitků. Pro jiného je cílem proplout všemi povinnostmi a překážkami života s co nejmenší námahou, aniž bere v potaz vlastní hrdost. Smyslem jeho života se stává buď opět jisté užívání si, nebo naopak osvobození od břemene životních problémů (tedy jaksi přežívá). V dalším člověku bývá spokojenost vyvolaná překonáním (celibát, půst), protože to je to, co považuje za správný život. Pro čtvrtého  správnost spočívá v pomoci lidem, angažovanosti v okolním světě, zkrátka v nadstandardu oproti pouhému obstarávání sebe sama.

Takových modelů a jejich kombinací by bylo... A my vskutku můžeme soudit, že někteří lidé žijí sobecky, zbytečně nebo i nespravedlivě... Asi je to tak. Ale buďme alespoň trochu shovívaví – nemíním tím abychom trpěli zlé chování anebo rezignovali na snahu něco změnit, míním tím pouze to, že ke kritice druhých jsme snadno náchylní, a také z neuvážlivého hněvu může plynout další zlo...

Pravdivost výše uvedené Nietzscheho myšlenky nám podle mého ukazuje, v čem je problém. Neznáme pravdu. Neexistuje žádný objektivní Soudce, který by dejme tomu dokázal seřadit všechny lidi, co kdy žili, od nejšpatnějšího k nejlepšímu. To musíme uznat, když přihlédneme k rozmanitosti kultur, do kterých se lidé rodí a které vytvářejí; jaká kritéria by Soudce mohl stanovit, aby objektivně rozsoudil lidi žijící v tolika různých dobách, podmínkách a možnostech?

Pravděpodobně existuje pravda o světě a o všech věcech, které se nám zdají sporné – o smyslu dějin, podstatě člověka, o správnosti každého jednotlivého života, jednotlivého činu... Nemá však žádnou podobu a každopádně je zcela nestranná (pokud se o ní tak vůbec dá hovořit). Pravda je prostě pravda o všem, co je.

Podle toho, jak komplikovaný, rozporuplný a především pro každého jiný se jeví svět, je jasné, že nedokážeme vždy odhalit a popsat skutečnost tak, jak je. Nemusíme z toho však pesimisticky odvozovat, že to nedokážeme nikdy. Jakékoli vědecké i obyčejné úvahy mohou odhalit střípky pravdy, toho, jak to ve světě skutečně funguje, ale také nemusejí. Všechna naše činnost může být ve skutečnosti stejně přínosná jako marná. Nevíme, zda je posláním lidstva zvětšovat do úmoru své poznání a technologie nebo se po něm nechce nic víc, než postarat se o vlastní hnízdečko a přežít (s pořádnými zásobami jídla nejen na zimu).

Když se vrátím k oněm kritériím správného života a různým způsobům dosahování uspokojení, určitě se nabízí promyslet náboženství. Pro někoho je Bůh tím nejautoritativnějším Soudcem, jakého si lze představit. Jeho přikázáními se řídí z bázně, víra řídí celé jeho žití. Ani zde však podle mě nemůžeme vynechat onen prvek, že to, že se člověk chová v souladu s nějakým božským řádem, mu přináší spokojenost. Spokojenost, že směřuje ke spáse a nemusí se božího hněvu bát. Nikdo z nás neví, zda se věřící dostávají do nebe nebo ne, ale existuje pravděpodobnost, že zadostiučinění ze zbožného života bude to jediné, co skutečně získají a to poslední, co pocítí před smrtí, která bude definitivnější, než se domnívali.

Moje víra spočívá v nevíře, že některý z dosud uznávaných Bohů je ten pravý a na základě jeho vůle se svět otáčí. Jen věřím, že svět nějak pravdivě je (nezávisle na našem vnímání), což znamená, že kdybychom tu abstraktní pravdu zosobnili (jakože si to nelze představit!), věděla by všechno a dokázala by dokonale rozlišit, co je to dobré a špatné, jak už jsem zmínila výše. Ale nejde to, pravda je něco ještě neviditelnějšího než vzduch a není jí vlastní žádná činnost. Zároveň ji nelze ztotožnit s bohem, protože ona je i výš než on; kdyby jednou kdosi z nás dostal možnost, aby se mu pravda stoprocentně odhalila, dostal by odpověď na všechno, včetně toho, zda Bůh stvořil svět nebo vznikl tak, jak to popisuje moderní věda. Nyní existuje pouze možnost, že jsme některou teorií uspěli v honbě za tím, jak vše bylo, je a bude.

Ještě horší to je s poznáním dobra a zla. Trvalé snahy o objektivní stanoviska naráží na zmíněnou kulturní rozmanitost. S přihlédnutím k těmto odlišnostem však balancujeme na hraně morálního nihilismu. Co tedy lze dělat? Diskuze počínající v tomto místě, by se v podstatě týkala snahy změnit svět – kdo co dělá špatně a zda to vůbec špatné je – a to by bylo na mnoho slov. Jednou větou: klíčem k všeobecnému dobru je otevřenost – v nejširším slova smyslu (zahrnující toleranci a naslouchání, zároveň však i otevřenost ke kritice).

Přesuňme se od světových problémů k osobním. Tak se ocitáme zpět u prožívání vlastního života a zacházení s ním. Děláme věci, které vnímáme jako hodnotově zabarvené, což je především výsledkem osvojení kulturních pravidel, možná však nás k tomu ponouká i základní lidství v nás (což je samozřejmě sporný pojem), čili zjednodušeně se stavíme ke svému jednání jako dobrému nebo špatnému. Podle mého správné zpracování domněnky, že jsme něco udělali špatně, může zahrnovat několik fází: Nejdřív si poctivě přiznáme, jak se věci mají – je totiž zatraceně těžké nenalhávat si, že naše činy byly jiné, než byly... (Nietzsche je v tom pesimistický: „To jsem udělal já, říká paměť. To jsem nemohl udělat já, říká má hrdost a zůstává neoblomná. Nakonec – paměť ustoupí.“) Pak se s minulostí vyrovnáváme, což je proces, kdy vše, co považujeme za trestuhodné (ve větší či menší míře), ospravedlňujeme určitou vnitřní iracionální složkou („Dnes se ti jeví jako omyl něco, co jsi dříve miloval jako pravdu nebo pravděpodobnost: odvrhuješ to a bláhově se domníváš, že tak zvítězil tvůj rozum. Možná byl však onen omyl pro tebe tehdy, když jsi byl ještě jiný – a jsi neustále jiný – stejně nezbytný jako všechny tvé nynější ,pravdy´, podoben bláně, jež ti zastírala a zahalovala mnohé, co jsi ještě nesměl vidět.“). Nakonec se z toho oklepáváme uklidněním, že co se stalo, nedá se odestát (u některých věcí to však nestačí ani jednou, ani stokrát). A jako poslední krok si strašlivý pocit drtivého dopadu kompenzujeme myšlenkami na své pozitivní výkony. Velice důležité je však vskutku si nic nenalhávat, teprve za této podmínky je předchozí terapeutický proces vyrovnávání se s omylností oprávněný, nikoli postavený na základě lživého chlácholení.

Naše vlastní sebehodnocení bude vždy tou nejdůležitější součástí života – a pozitivní hodnocení jeho smyslem. Nechci samozřejmě tvrdit, že nejsme vystaveni mnoha kritikám z okolí a konfrontováni s představami našich blízkých, což může mít výrazný vliv na náš stav. Chci jen zdůraznit, že každý je sám největším znalcem svých činů (aniž je nutně vždy chápe). Nikdo by si neměl nechat vzít to, díky čemu je na světě rád, ať se to jiným zdá sebepodivnější. Poslední věta je velice problematická, to je jasné. Žijeme ve světě zločinů, úchylek a bezpráví, proto nelze hlásat, ať si každý dělá, co chce. Musí existovat svoboda omezená svobodou druhých, ovšem hranice tohoto omezení jsou dalším problémem (což zůstane pro jinou úvahu). Co se týče bezpráví, situace, kdy člověk nedrží svůj život zcela ve svých rukou (nespravedlivě odsouzen k vězení nebo k nějakému nedůstojnému zacházení), zachovat si sebeúctu je jedna z nejtěžších věcí, kterou může udělat, ale také ta nejlepší pro něj samého. I když je nepochybně zasazen do podmínek velice ztěžujících hledání osobního klidu.

Vraťme se zpět do každodenního života. Co vlastně může člověk od života chtít? Co považuje za hodnotné? Několik příkladů jsem načrtla na začátku a nyní ještě přidám několik protikladných „úkolů“, které může člověk sám sobě klást. Procestovat celý svět nebo naopak neopustit domov a rodinu za žádnou cenu. Žít v souladu s přírodou či hromadit nejnovější technické vymoženosti a materiální věci. Léčit nemocné, pomáhat chudým a ohroženým, nebo to přehlížet a řídit se heslem „silnější vyhrává“. Nikdy neprožívat nudu či nikdy nenudit a nezklamat ostatní. Mít zajímavou práci nebo na druhé straně zajímavé soukromí... Možností je nesčíslně, jsou zjevně v mnoha případech neslučitelné. Ale z takového výčtu je vidět, že cílem našeho života může být úplná drobnost, něco, co světem nepohne, ale nás to naplní. Nutno znovu podotknout, že někdy jsou to cíle čistě jen osobní a naplňující zbytečný život. Jak je to tedy s ušlechtilými hodnotami? Stejně jako s dobrem a zlem. Hlavním determinantem je kultura... A rozmanitost kultur vede k relativizmu. Ale i zůstaneme-li v rámci jedné kultury, nebude tím problém moc usnadněn. Ano, můžeme se pokusit o malý výčet věcí, kterých si považujeme v západní kultuře: občanství, pomoc, tolerance, tvořivost, aktivita, ale i hrdost či nezdolnost, což jsou vlastnosti spadající pod termín „charakter“ (v onom smyslu, jehož opakem je bezpáteřnost). Právě charakternost a bezcharakternost jsou podle mě klíčové pomy v chodu světa i v řešení rozdílu mezi dobrem a zlem. Netvrdím, že se některé věci nedějí nezávisle na člověku (Descartes tomu říkal zásahy „Štěstěny“), to však neznamená, že člověk je předurčen být jimi ovládnut.

Je na čase, aby tento proud úvah (z nichž mnohé zaslouží uvážení dílčí), skončil stejnou myšlenkou, kterou začal. Člověk žije svůj život. Nemíním tím, že by měl myslet jen na sebe, naopak, všichni si navzájem do životů vstupujeme, hodnotíme je a bohužel si je často i ničíme...Měli bychom však mít na paměti, že v posledku nikdo z nás nedokáže objektivně posoudit jiného člověka v kontextu všech daností, do kterých byl, jak by řekl Heidegger, vržen! Suďme rozvážně a hlavně, nesnažme se přijít na smysl kolektivního bytí, protože ať už to bude cokoli, vždy se to podle mě bude týkat individuálního života, jeho kvality a naplnění. Úkolem každého je tedy projít životem naslouchajíc svému svědomí, které se bez přestání ptá: Chceš takový být a takhle žít?