PERU I. část

 PERU I. část

Střípky zážitků z cesty po Latinské Americe

Na úvod mého příspěvku bych ráda zmínila pár technických informací. Cestovali jsme ve skupině sedmi lidí, tři dívky a čtyři chlapci, přičemž 4/7 výpravy tvořili studenti FF UHK – z toho tři členové redakční rady Revue FF (já, Míša a Michal). Cestu jsme plánovali již od října 2009, kdy přišel prvotní impuls k návštěvě jižní Ameriky. Během roku proběhly dvě informační schůzky a postupně se dolaďovaly detaily, jejichž výstupem byl dopodrobna naplánovaný itinerář s bohatým programem na každý den. Expedice dostala název LAMA 2010 – pod tímto názvem jsme byli pro všechny případy zaregistrováni i na ministerstvu zahraniční ČR, kde jsme uvedli i plán cesty a své osobní údaje. Odlétali jsme 3. července z Frankfurtu nad Mohanem s přestupem v Sao Paulu a příletem do peruánské Limy. Nazpět jsme letěli 7. srpna ve směru La Paz – Santa Cruz – Sao Paulo – Paříž – Praha. Naše dobrodružství začalo v Peru.

Lima

 Řekne-li se Peru, většina lidí si nejspíše představí indiány hrající na okaríny před obchoďákem nebo v lepším případě notoricky známou inckou památku Machu Picchu, případně geoglyfy ležící u města Nazca na jihozápadním pobřeží. Účelem mého článku ale není pění chvalozpěvů na známá místa, ale ráda bych Vám přiblížila i tu méně známou tvář Latinské Ameriky. Přílet do Limy pro mě byl jako vstup do jiného světa. Nejprve imigrační (chvála bohu za evropský Schengen!) posléze nedýchatelný smrad z výfuků starých aut smísený s vůní jídla, připravovaného přímo na ulici. Odevšud byla slyšet salsa spolu s uši rvoucími klaksony aut (protože kdo troubí, ten jede = jediné opravdu platné a funkční silniční pravidlo), která spolu s barevnými budovami z koloniální éry v historickém centru dotvářela kolorit jinak smogem a mlhou zašedlého hlavního města. Z Limy si dále pamatuji proradné letištní taxikáře, kteří mne jenom za zhruba půlhodinovou cestu z letiště k hostelu naučili pravidlo 4N – nikdy nikomu nic nevěř. Limu zde zmiňuji hlavně proto, že to byla první konfrontace nás, zdejších poměrů neznalých Evropanů, s tamějším životem, který mi na první pohled připadal dost chaotický. Po čase zjistíte, že místní si v tom zdánlivém chaosu žijí vcelku poklidně a že se v něm dá najít docela dobrý systém. Proto nám např. cestování nečinilo nejmenší problémy. Tedy skoro vždy.

Huacachina

Jeden z našich nejsilnějších zážitků celé cesty proběhl hned zkraje, kdy jsme navštívili oázu Huacachina poblíž města Ica. Huacachina je obklopena obrovskými písečnými dunami, na kterých jsme si vybrali svoji dávku adrenalinu. Z Icy vás sem doveze pouze taxi za cca 5 solů. My si pro dopravu vybrali tzv. rikšu – malé tříkolové vozítko s motorem z motorky, kam se zpravidla vejdou 2 malí Peruánci. My, na zdejší poměry obří Češi, jsme se naskládali do rikšy 4 – no prosím, a pak že to nejde! V Huacachině se k nám seběhlo několik chlápků a nabízeli nám výlet na duny za 35 solů. Po kratším rozmýšlení jsme si výlet koupili. A nelitovali jsme! Po té, co jsme zaplatili i za vstup do chráněné oblasti, který nebyl zahrnut v ceně výletu, náš řidič šlápl na plyn pouštní buginy a už s námi letěl přes duny hlava nehlava. Po chvíli ježdění v bugině řidič vytáhl sandboardy, navoskoval je parafinem a po kratším „návodu“ nás pustil dolů. Myslela jsem si, že jakožto instruktorce snowboardingu mi tohle půjde snadno. Ovládání prkna je ale na písku mnohem těžší než na sněhu, nedej bože, když se vám u toho vyzouvají sandále. Po dvou neúspěšných pokusech udělat plynule alespoň dva obloučky jsem to vzdala, po vzoru ostatních zalehla a fičela dolů po břiše. Řidič na nás vždycky dole počkal a posléze vyvezl nahoru. Celkem jsme jeli sedmkrát, což bohatě stačilo. Po návratu do Huacachiny jsme si ještě vyšli na protější dunu na západ slunce. Po západu se ale rapidně ochladilo a tak jsme museli vymyslet, jak se co nejrychleji dostaneme dolů. Způsob jsme si vybrali věru efektivní – běh střemhlav dolů.

V Peru jsme pak viděli spoustu dalších krásných míst, např. Nazcu a okolí, Cusco a okolí, Posvátné údolí řeky Urubamby nad Pisaquem nebo Machu Picchu (dále jen MP), které má mimochodem zvláštní atmosféru a pokud si jako způsob dopravy zvolíte pěší výstup jako my, připadá vám téměř nedobytné. Jelikož jsme z vesnice Aguas Calientes pod MP vyrazili včas (ve 4:00 MČ), dostali jsme razítko s povolením ke vstupu na posvátnou horu Huayna Picchu (ano to je ta, jež vidíte na každé fotce MP), na kterou se denně dostane jen 400 prvních šťastlivců. Více zážitků nejen z MP se dozvíte později v mém cestovatelském deníku, který (snad někdy) uveřejním na internet.

Kaňon Colca

Mé vzpomínky se také často vracejí do kaňonu Colca. Do druhého nejhlubšího kaňonu světa pojmenovaného podle řeky, která jím protéká, jsme vyrazili z vesnice Cabanaconde. Sestup dolů trval zhruba 3 – 4 hodiny. Odměnou nám bylo osvěžení v ledové řece. To, co jsme viděli na druhé straně, nás rázem přeneslo o několik století zpět. Prosté baráčky uplácané z hlíny s doškovými střechami, políčka místních soběstačných hospodářů, stáda hospodářských zvířat, přátelští lidé i psi. A uprostřed vesničky fotbalové hřišťátko (latinoameričani fotbalem žijí) a škola. Podle mapy, kterou jsme dostali na informacích v Arequipě, měl být v jedné vesničce hotel. Ten tam sice byl, ale kromě houfu morčat, malého ukvičeného prasátka a koroptve jsme tam nikoho nenašli. Pomalu se začalo stmívat a my pořád čekali, jestli se někdo objeví. Objevil se akorát asi dvanáctiletý pasák mul, který nám sdělil, že majitel hotelu je na cestách a dorazí další den. Začali jsme se smiřovat s myšlenkou, že následující noc strávíme venku na hlíně, když v tom okolo procházel pán se třemi ověšenými mulami (mula je jediný dopravní prostředek v kaňonu) a tak jsem se ho šla zeptat, jestli tu není ještě nějaký jiný hotel. Řekl, ať jdeme za ním a zavedl nás do sousední vesnice vzdálené od té první asi dva kilometry. To už byla pořádná tma. Pak se s námi rozloučil a poslal s námi svého syna, aby nás k němu zavedl. V prvním hotelu měli plno. Lehce nás opouštěla naděje na nocleh pod střechou a pohrávali jsme si s myšlenkou, že uplatíme chlapcova otce, aby nás ubytoval alespoň ve stáji s mulami. Naštěstí byl ale druhý hotel volný. Pan majitel nás přivítal s vřelým úsměvem a nám v tu chvíli ani nevadila prostost ubytování, ani to, že v noci bude zase zima – hřála nás totiž u srdce přívětivost zdejších lidí. A taky spacák do mínus osmnácti. Hotel sestával z několika hliněných domečků s plechovou střechou. Na dvorku se nacházela dokonce i hliněná koupelna se splachovacím záchodem a zezačátku tekla ve sprše, díky solárním panelům, i teplá voda. Do pokoje jsme se naskládali všichni a mezitím, co jsme se ubytovávali, nám přiběhl do pokoje vtipný bílý pejsek, který nás následoval už od předchozí vesnice, a udělal nám u postele loužičku. Za tento počin dostal od nás palec dolů a vyhazov před dveře. Budiž mu tento prohřešek ale odpuštěn, protože nás pak celou noc přede dveřmi hlídal. Pan majitel se nás ještě zeptal, jestli budeme chtít večeři a snídani. Představa další polívky z pytlíku s gumovou houskou nás dohnala k souhlasnému kývnutí - naštěstí. K večeři se podávala rýže s avokádem a plackami ze sladkých brambor a k snídaní nadýchané palačinky z kukuřičné mouky s čokoládou a maté de coca.

Milá povaha místních v kombinaci s nuznými podmínkami, ve kterých se zde žije život sice prostý, ale přesto (snad) šťastný mě nabily dobrou náladou a velice dobrým dojmem z návštěvy kaňonu. Na rozcestí jsme se rozdělili – Mejstříkovi s Kubou šli delší trek a my, zbytek, jsme zvolili přímou cestu do oázy na dno kaňonu a posléze výstup. Cestou jsme taky potkali tři malé děti. Byly tak roztomilé, že jsem jim dala svůj poslední hroznový cukr. Říkala jsem si: „Chudinky, oni takový věci asi neznaj, tak jim aspoň udělám radost“. Jenom jsem jim jaksi už nestihla vysvětlit, že se to s obalem nejí. V oáze jsem si s Míšou dala mojito a zakusili i zdejší bazén. Po asi hodině a půl odpočinku jsme se vydali na zpáteční cestu z kaňonu. Vrchol se vůbec nepřibližoval a každou chvíli jsme museli dělat přestávky, protože převýšení 1100 metrů s batohem na zádech a omezeným přísunem tekutin opravdu nebyla žádná sranda. Až v posledních dvou třetinách se ve mně cosi zlomilo, zatnula jsem zuby, minula v zatáčce odpočívajícího Michala a nasadila tempo. Občas jsem se ohlédla, kde jsem nechala zbytek a viděla Michala, jak na mě mává. Tak jsem mu vždy zamávala zpátky. Až později jsem se dozvěděla, že to nebyl pozdrav, ale znamení, abych zastavila, aby se ode mě mohl napít. Po tom, co jsem konečně dorazila na vrchol, jsem úplně mrtvá a s křečí v noze usedla na kámen a kochala se výhledem. Asi za dvacet minut dorazil Michal a po dalších 5 minutách i Pyty s Míšou. Poté jsme se odšourali zpátky do Cabanaconde, abychom zjistili, že všechny autobusy do Arequipy jsou plné a hostel, ve kterém jsme spali předtím, také. Po další hodině a půl dorazil i zbytek, naprosto vyčerpaný, žíznivý (voda jim došla o dost dřív než nám), špinavý z prodírání se roštím a popíchaný od opuncií. Nakonec se nám podařilo sehnat alespoň 5 lístků do Arequipy. Pyty s Kubou se obětovali a jeli jenom do Chivaye, na což nepotřebovali ani místenku. V Chivayi pak čekali další tři hodiny na další spoj do Arequipy.

Bc. Markéta Hejzlarová

Politologie – latinskoamerická studia