Proč je Afrika zaostalá? (2)

Proč  je Afrika zaostalá?

Bc. Jakub Bakule

FF UHK - NMgr. - Politologie – latinskoamerická studia

Pátráme-li po příčinách zaostalosti Subsaharské Afriky (SA), můžeme se vydat různými cestami. Lze zkoumat ryze ekonomická témata nebo hledat problémy v jednotlivých „sektorech“ (vzdělání, zdravotnictví, ekonomika atd.). Já se zaměřím primárně na fungování státu v SA. Volně jsem se inspiroval článkem Iana Taylora[1].

Jak je všeobecně známo a jak podotýká i Taylor[2], státy SA jsou často prostoupeny klientelismem, korupcí a fungují na principu patronáže[3]. Kontrola státu se tak de facto rovná kontrole zdrojů. Je velmi obtížné prosazovat se mimo státní struktury, což mimo jiné přispívá přinejmenším k neochotě prezidentů (nebo jiných vládnoucích elit) vzdát se funkce. Jedná se o zero-sum game, kde vítěz bere vše. Díky těmto zdrojům jsou pak občanům garantovány určité výhody výměnou za podporu vládnoucí garnituře. Pokud vládnoucí vrstva nedokáže takové výsady zajistit, stát upadá. Demokratické chování v takovéto situaci není přínosné ani pro vládnoucí elity (dovolily by přístup ke zdrojům svým oponentům), ani pro občany (jelikož by nemohli participovat na ziscích z patronáže). Hlavním problémem patronáže pak je, že ačkoliv jedinci z ní mohou profitovat, systém jako celek neprosperuje.

Stát jako takový tedy stojí za zaostalostí SA. Zdroje nejsou využívány účelně. Není to sice jediná příčina zaostalosti celé oblasti, ale je to příčina hlavní. Zdá se, že si Západ (jako hlavní iniciátor pomoci SA) začíná tento problém uvědomovat a stále častěji klade větší důraz na tzv. „dobré vládnutí“ (good governance). Ale jak podotýká Taylor, a nelze s ním než jen souhlasit, pokud by se tento princip podařilo prosazovat, de facto by podrýval principy, na kterých stát stojí. Takové chování samozřejmě není v zájmu elit. Moderní stát v SA je pouze fasádou, za kterou se skrývají zcela jiné procesy, než na jaké jsme zvyklí.

Tato nefunkčnost státu je dána již dědictvím kolonialismu. Doufám, že mě kolegové z „afrikanistické sekce“ neobviní z hereze, když řeknu, že při zpětném pohledu byly dekolonizace a zisk nezávislosti příliš uspěchané. Koloniální velmoci celá léta nerozvíjely státní struktury, ba spíše naopak. Ve společnosti vznikla pokřivená schémata vládnutí a ani obecné chápání demokracie nebylo dostatečné. Rozvoj demokracie v Evropě, pokud jako její vznik chápeme rok 1789, trval přinejmenším přes sto let. Nelze tedy čekat, že si ji státy SA, které rozhodně nebyly na stejné startovní linii, osvojí během několika let. Navíc s dekolonizací přišly o kompletní byrokratický aparát a jejich výkonnost tak značně poklesla. Region dále postrádal (a vlastně stále částečně postrádá) stabilního „demokratického lídra“, ze kterého by se demokracie rozšiřovala do okolí. Zanechány svému osudu si státy SA nedokázaly vybudovat demokratické instituce a principy.

Pokud pominu možnost, že by si evropské státy uchovaly formální kontrolu nad koloniemi (což bych považoval za mnohem lepší variantu než následnou závislost neformální, ekonomickou) a předání moci by probíhalo po mnohem delší dobu (třeba i desítky let), nabízí se zde možnost předání kolonií nejprve pod správu OSN. Ovšem díky studené válce by takové řešení zřejmě nebylo efektivní. Mnohem rozumnější se pak zdá vznik jiné ad hoc organizace. Nakolik by se jednotlivé velmoci dokázaly shodnout, je však otázkou.

Avšak dnešní situace je taková, jaká je, a je třeba se vypořádat se současnými problémy. Státy jsou nefunkční a jejich geografické rozmístění je často zcela nesmyslné. Vynořuje se tak otázka: „Má v takovéto situaci cenu snažit se státy vůbec zachovat?!“. Můj názor je takový, že nikoliv. Stát jako něco nedotknutelného a naprosto suverénního nemá v podmínkách SA své opodstatnění. Jedná se pouze o formální jednotku. Jak vidíme přinejmenším poslední dvě desítky let, mezinárodní pomoc je veskrze neefektivní. Pakliže se pokusíme takovouto neefektivní strukturu (tedy vlastně stát jako takový) obcházet, vede to, jak již bylo zmíněno, de facto k jeho pádu. Bez financí není samozřejmě možné patronážní síť udržet. Demokratizace také ale nikdy nemůže přicházet shora. Bez podpory a legitimity, jež jí dává většina občanů, bude nadále pouze formální.

 Nabízí se zde tedy možnost integrace afrických států. V rámci takového celku bude mnohem těžší provozovat patronážní síť, odstraní se nesmyslné geografické rozdělení států a stoupne význam jednotlivých regionů. Nicméně toto řešení není prakticky v současnosti možné. Je známo, že hnacím motorem integrace evropské byla ekonomika. Avšak v oblasti SA, kde státy mají velice podobné či identické ekonomiky zaměřené na vývoz primárních surovin, se stejný postup nedá očekávat. Laicky řečeno má například smysl dovážet uhlí a ocel z Francie do Německa, kde bude obojí dále využito, ale již nemá smysl vyvážet kakao z Nigeru do Ghany, která je jedním z jeho největších vývozců a navíc zde nedochází k jeho zpracování. Integrace by též mohla probíhat na demokratických principech, ale to je, jak víme, vyloučeno, když samotné státy zcela demokratické nejsou.

Pokud tedy chceme opravdu pomoci Africe (nejedná se jen o zahraniční pomoc, ale o celkové fungování ekonomiky, směřování investic atd.), je jednak nutné investovat regionálně a cíleně na konkrétní projekty a dále jsou nejdůležitější a svým způsobem i „nejvýnosnější“ investice do lidských zdrojů. I Ian Taylor podotýká, že především Afričané sami musí být strůjci dalšího demokratického pokroku. Musí na své cestě za svobodou překonat vládnoucí elity a rozsáhlou síť lidí s nimi politicky i ekonomicky provázanou. To je ovšem možné jen pokud se podpora zvenčí obrátí ke státu zády a dá jim šanci. Zda to povede k přeměně států nebo jejich rozpadu, určí až budoucnost. Jisté ale je, že v takové podobě, v jaké fungují dnes, státy podrývají rozvoj Afriky.