Special Report: Stav globální ekonomiky

Special Report: Stav globální ekonomiky

Bc. Martin Tománek

Americká ekonomika

Ekonomika USA zažívá slabší oživení, než se původně předpokládalo. Ve druhém čtvrtletí 2010 rostla meziročně tempem 1,6 %, zatímco původní odhady hovořily o růstu 2,4 %. Takové tempo růstu nemůže snížit nezaměstnanost, která se stále pohybuje kolem 9,6 %. Přitom se zdá, že růst americké ekonomiky ve třetím čtvrtletí dále zpomalí, podle některých odhadů pod 1 %.

Je tedy jasné, že oživení ekonomiky ve tvaru V (pokud jej vůbec někdo očekával) se nekoná. Pravděpodobné jsou nyní dva scénáře, jednak vývoj ve tvaru U (to znamená slabé oživení následované delším obdobím slabšího hospodářského růstu) a vývoj ve tvaru W (tzv. „double-dip“, kdy po krátkém zotavení nastane další recese). Americká ekonomika se druhému dnu může vyhnout, nicméně někteří renomovaní ekonomové, jako například Martin Feldstein (Harvard University), Robert Shiller (Yale University) a Nouriel Roubini (New York University) dávají tomuto scénáři poměrně vysokou pravděpodobnost, v rozmezí 30 až 50 %. Osobně se mi, vzhledem k posledním ekonomickým datům, jeví jako pravděpodobnější první scénář (U). A proč americkou ekonomiku čeká celkově slabé oživení? Odpověď je poměrně jednoduchá. Minulé recese byly zpravidla způsobeny přísnou monetární politikou, zatímco poslední recese byla způsobena finanční krizí. Potrvá poměrně dlouho, než se bankovní systém restrukturalizuje.

Achillovou patou ekonomiky je přitom nemovitostní trh. Americká vláda před časem zavedla tzv. Home Buyer Tax Credits. Jednalo se o daňové úlevy ve výši 8000 dolarů pro občany, kteří kupují první dům a 6500 dolarů těm, kteří kupují již další nemovitost. Daňové úlevy ale nedávno skončily. V červenci 2010 poklesly prodeje již existujících domů o 27 %, což je největší meziměsíční pokles za posledních 15 let. Současná situace je charakteristická tím, že potenciální kupci nemovitostí váhají, protože očekávají další pokles cen a potenciální prodejci příliš nechtějí ceny snižovat. Na níže uvedeném grafu, jehož tvůrci jsou ekonomové Karl Case a Robert Shiller, je patrné splasknutí bubliny na nemovitostním trhu a současná situace.

Graf č. 1: S&P/Case-Shiller Home Price Indices  

Další vývoj bude závislý na opatřeních administrativy prezidenta Obamy. Hovořit se začalo o dalších stimulačních opatřeních a pokračující podpoře nemovitostního sektoru. Problémem však je, že různá opatření zacílená na konkrétní sektor ekonomiky, např. automobilový průmysl (šrotovné) nebo nemovitostní trh (daňové úlevy pro kupující), sice v krátkém časovém horizontu povzbudí ekonomiku, nicméně de facto nejsou ničím jiným než přesměrováním poptávky z budoucnosti do současnosti. Jakmile dotace skončí, dojde k poklesu prodejů. To se projevilo v červenci na americkém nemovitostním trhu.

Americký prezident Barack Obama nedávno nastínil nový stimulační balíček, i když sám raději použil výraz „dodatečná opatření k růstu ekonomiky“ (additional steps to grow economy). Je vidět, že slovo „stimulus“ se stalo pro mnohé nepřijatelné, neboť implikuje další veřejné výdaje a tudíž růst deficitu. Návrhy zahrnují investice do infrastruktury ve výši 50 miliard dolarů a daňové výhody pro povzbuzení investic podniků. V plánu jsou i další opatření, například zákon zaměřený na pomoc malým firmám. Ten však několik měsíců leží v Senátu, nyní má snad šanci. Administrativa rovněž zveřejnila zprávu Národní exportní iniciativy, která plánuje během následujících pěti let zdvojnásobit americké exporty. Zpráva uvádí několik zemí, do kterých by se měly zvýšit americké exporty: např. Kolumbii, Indonésii, Jižní Afriku nebo Turecko.

Podpora ekonomické politiky prezidenta Obamy mezi občany nadále klesá. Zemi přitom na podzim čekají volby do Sněmovny reprezentantů, třetiny Senátu, volena dále bude většina guvernérů. Při pohledu na klesající popularitu Obamovy administrativy je namístě obava, že po volbách ztratí jeho strana kontrolu nad Kongresem, což by výrazně zkomplikovalo fungování celé administrativy. V Senátu by se mohlo stát, že v něm Republikáni získají dostatečný počet křesel, aby mohli úspěšně uplatňovat tzv. filibustering, tedy taktiku ke zdržení přijetí zákonů. Za určitých okolností by se z prezidenta, poněkud předčasně, mohl dokonce stát tzv. lame duck prezident.[1] To poslední, co by za současné situace USA potřebovaly, je ztráta schopnosti administrativy prezidenta Obamy cokoli prosadit.

Evropa

Evropské události asi většina z nás více či méně sleduje, proto se zde zaměříme pouze na několik málo aspektů. Za prvé, evropská dluhová krize se netýká pouze států tzv. PIIGS (Portugalsko, Itálie, Irsko, Řecko a Španělsko), ve špatném a dlouhodobě neudržitelném stavu jsou například i finance Francie a Velké Británie. Jestliže se podíváme na níže uvedený graf, který zobrazuje celkovou úroveň zadlužení[2] důležitých světových ekonomik, můžeme lehce nabýt dojmu, že řada zemí má fakticky nesplatitelné dluhy. Tento dojem je bohužel z mého pohledu velice pravděpodobně správný. Řešit se to může buď radikálními úspornými opatřeními v kombinaci, u některých zemí, s restrukturalizací dluhu[3], nebo „elegantněji“ pomocí inflace, která rozpouští reálnou hodnotu dluhů. Na to ale vždy doplatí všichni střadatelé, majitelé obligací, silně to pocítí např. střední třída.

Graf č. 2: Celkové zadlužení států jako % HDP

Zdroj: The Economist, úprava autora

Vraťme se však zpět k Evropě. Před časem v EU proběhly zátěžové testy bank, které, ač kritizovány, alespoň potvrdily nestabilitu španělského bankovního systému. Jestliže zůstaneme na Iberském poloostrově, rovněž odhalíme slabost portugalské ekonomiky. Ta téměř odmítá růst. V období 2000-2009 rostla průměrným ročním tempem pouhých 0,89 %, přičemž „růst“ pro rok 2010 je Mezinárodním měnovým fondem odhadován na 0,3 %. V Irsku stále probíhá bankovní krize. Přestože irské banky v zátěžových testech uspěly[4], podle časopisu Forbes Evropská komise záhy odsouhlasila 24,3 miliardy eur jako pomoc zestátněné Anglo Irish Bank. Banka o tři týdny později oznámila nejhorší pololetní výsledky v historii, ztrátu ve výši 8,2 miliardy eur.

O problémech Řecka toho již bylo napsáno opravdu mnoho. O jeho bezstarostném utrácení, o růstu sociálního státu a podobně. Když začala nestabilita Řecka ohrožovat celou eurozónu, přispěchala EU v součinnosti s MMF s finanční pomocí ve výši mnoha desítek miliard eur. Co se ale stane, až pomoc za pár let skončí? Připomeňme, že finanční pomoc je používána na obsluhu řeckého dluhu, ale nijak neřeší samotnou výši dluhu. Řecko sice souhlasilo s úsporným plánem a rovněž se rozbíhají některé strukturální reformy, bude to ale stačit? Podle databáze CIA mělo Řecko v roce 2009 veřejný dluh ve výši přibližně 113 % HDP.[5] Dluh však neustále narůstá, podle některých odhadů se může stabilizovat okolo 150 % HDP, pesimističtější odhady se blíží až k 200 % HDP. Za této situace se zdá bankrot Řecka (například formou restrukturalizace) nevyhnutelný.[6] Podle britské agentury CMA Datavision existuje 53% pravděpodobnost, že Řecko v následujících pěti letech zbankrotuje.[7]

Úsporný plán ohlásila rovněž nová britská vláda vzešlá z letošních parlamentních voleb. Země sice není bezprostředně nucena úsporná opatření přijmout, čísla jsou však alarmující. Velká Británie zažila během krizového vývoje 2007-9 hlubokou recesi, nejdelší mezi zeměmi G7. Vzpamatovává se z bankovní krize a z výše uvedeného grafu je patrné, že se jedná o ekonomiku silně zatíženou dluhy. Deficit veřejných financí v roce 2009 dosáhl 11 %, můžeme jej tedy označit za deficit v řeckém stylu. Podle údajů OECD dosáhly veřejné výdaje ve stejném roce 51 % HDP, čímž se Británie zařadila do ligy kontinentálních států. Země ale byla ještě nedávno považována za typického představitele tzv. anglo-saxonského laissez-faire.

Nová vláda Konzervativců a Liberálních demokratů v čele s premiérem Davidem Cameronem tedy zdědila zemi v nelehkém ekonomickém stavu. Obě strany pohlíží na stát jako příliš centralizovaný a příliš silný a ohlásily radikální úsporný plán. Podle současného vývoje se zdá, že u Velké Británie je na místě střídmý optimismus.

Největším rizikem v rámci Evropské unie zůstává stále dluhová krize. Investoři budou pozorně sledovat dluhopisové trhy, na kterých bude řada zemí Evropské unie na podzim prodávat své obligace. Existuje přitom potenciální možnost, že některé ekonomicky slabší státy pro své dluhopisy nenaleznou kupce, nebo budou muset platit velmi vysoký úrok. Značným rizikem pro stabilitu celé eurozóny je především Španělsko, které má podle predikcí Evropské komise letos zaznamenat negativní ekonomický růst. Země se potýká s velmi vysokou nezaměstnaností (přibližně 20 %), rychle rostoucím zadlužením a nestabilním bankovním systémem.[8]

Čína

Vzestup Číny vzbuzuje u řady lidí obdiv i obavy. Podle jednoho nedávného průzkumu veřejného mínění označilo 44 % Američanů za hlavní světovou ekonomickou mocnost Čínu, zatímco pouze 27 % dotázaných uvedlo Spojené státy. Čína jako hlavní ekonomická síla na světě? S tím rozhodně nekorespondují žádná fakta. Průzkum tak možná dopadl proto, že Američané jsou přímo posedlí vším, co je velké, obrovské, megalomanské.

Někteří analytici a ekonomové již řadu let předpovídají krach čínské ekonomiky a poukazují na neudržitelnost čínského rozvojového modelu (například ekonom Andy Xie). Jiní zase Číně předpovídají nádhernou budoucnost. Například ekonomický historik Robert Fogel uvádí, že v roce 2040 bude Čína „super-bohatý stát“ s příjmem na hlavu ve výši 85 000 dolarů, přičemž podíl Číny na světovém HDP bude činit 40 %, zatímco USA bude mít podíl 14 % a EU pouhých 5 %. Z ČLR se tak má stát ekonomický hegemon. Vyjde tato předpověď? Těžko říct, ale jestliže vezmeme v úvahu, že autor docela pravděpodobně vzal čínský ekonomický růst za posledních 30 let a minulý vývoj jednoduše extrapoloval do budoucnosti, bych na tuto předpověď nevsadil ani jediný dolar či yuan.

Pamatuji si na inspirující osobní setkání s ekonomem Pavlem Kohoutem počátkem roku 2010 v Praze. Na mou otázku, co si myslí o vyhlídkách čínské ekonomiky, pan Kohout odpověděl: „Co si myslet o zemi, která nedokáže vyrobit ani funkční dálkové ovládání?“ Osobně jsem však ohledně Číny menší pesimista, možná dokonce mírný optimista. Ekonomický vývoj každého státu obecně jde v určitých fázích. Současný čínský ekonomický model je postaven na exportu. Relevantnější než neustále zdůrazňovat, že je ekonomický model Číny neudržitelný, jsou dvě zásadní otázky. Jak dlouho může země v tomto modelu ještě pokračovat? A do jaké míry je ČLR v tranzici k další fázi růstu, k jinému modelu? Moje odpovědi: ještě nějakou dobu ano a Čína již je v přechodu k další fázi rozvoje. Poslední vývoj je charakteristický zvyšováním mezd, a tak dochází k nárůstu ceny práce. Nadnárodní společnosti se již pomalu začínají poohlížet po nějaké alternativě, kde by výhledově mohly vyrábět levněji. V úvahu přichází Latinská Amerika a Afrika. Jako přijatelnější se dnes přitom jeví Latinská Amerika, i z důvodu větší politické stability. Je tedy současný ekonomický model Číny dlouhodobě neudržitelný? Ano, je. Přechod k další fázi rozvoje, která bude více spoléhat na domácí spotřebu, je ve svých počátcích. V současné době je čínská měna, renminbi, navázána na americký dolar. Pro podporu domácí spotřeby bude v budoucnu nutné zavést volně plovoucí režim měny. Celá transformace pro čínské komunistické vedení představuje zásadní výzvu. To ale předbíháme vývoj.

A jak se země vypořádala s důsledky finanční krize? Čína se do jisté míry stala vítězem krize. Během krizového vývoje se političtí představitelé rozhodli jít cestou stimulace ekonomiky, státem vlastněné banky poskytly potřebné finance. Přestože zde existují potenciální rizika do budoucnosti, například riziko zhoršení úvěrových portfolií čínských bank (růst nesplácených úvěrů), které nemusely zdaleka vždy poskytovat peníze na smysluplné projekty, neznamená to, že bychom k dalšímu vývoji měli být přehnaně pesimističtí. Dalším rizikem je rovněž nemovitostní trh, který jeví známky přehřívání.

Změny v globální ekonomice

Zcela se ztotožňuji s krátkou úvahou hlavního ekonomického komentátora deníku Financial Times, Martina Wolfa. Tedy ve stručnosti. Staré časy ekonomického růstu, jenž byl založen na exportu a přebytcích obchodní bilance, jsou pryč. V období po druhé světové válce využilo několik vln rozvíjejících se zemí americký trh jako platformu pro rychlý rozvoj. Nyní je pravděpodobné, že máme před sebou dlouhé období pomalého růstu spotřeby v USA, stejně jako v západní Evropě a Japonsku. Rozvinuté země jako celek se pravděpodobně dostanou do přebytku obchodní bilance. Rozvíjející se země nevyvážející ropu půjdou pravděpodobně do deficitu. Rozvíjející se země se budou muset více spoléhat na svůj domácí trh (domácí spotřebu), což pro ně bude velká výzva. Obzvláště velká výzva to bude pro Čínu.